„Pátou dynastii egyptských „Slunečních králů“ tvořilo devět panovníků – Veserkaf, Sahure, Neferirkare,Šepseskare, Raneferef, Niuserre, Menkauhor, Džedkare a Venis, kteří dohromady vládli okolo 150 let. Vzhledem k péči, kterou věnovali slunečnímu kultu, se pro panovníky této dynastie vžilo označení sluneční králové.“

Ta jména mohou dobře posloužit, pokud si budete chtít třeba trénovat paměť a výslovnost…

Výstava, která začala v Národním muzeu v Praze, je skutečně velkou příležitostí spatřit nálezy, které pocházejí ze 3. až 1. tisíciletí př. n. l. a na jejichž objevení se významně podílela expedice Univerzity Karlovy v Abúsíru. Unikátní je královská socha panovníka Raneferefa, který byl v Abúsíru pohřben, soubor soch z hrobek princezny Šeretnebtej a písaře Nefera, objevených v roce 2012. Unikátní je vlastně úplně všechno a celá výstava rozhodně stojí za vidění.

Mne osobně fascinoval pohled na malou sošku Imhotepa.Znám ji z obrázků, ale poprvé jsem měla možnost vidět ji v reálu. Imhotep – symbol moudrosti a vzdělanosti. Pohlédla jsem do tváře zajímavé osobnosti – nejenže byl architektem, jehož jméno znamenalo „Ten, jenž přichází v míru“, neboli „Vítaný“, ale byl zároveň i prvním po faraonovi, egyptským vezírem, knězem, lékařem a mudrcem žijícím v době 3. dynastie za vlády panovníka Džósera. Ostatně Imhotepovým nejslavnějším architektonickým dílem je právě Džóserova pyramida.

Jeho svatyně v Sakkáře nazývaná Asklépeion se stala po celém Středomoří jedním z míst zázračných uzdravení. Archeologickým snem egyptologů je najít Imhotepovu hrobku. Mohla by se nalézat v oblasti, kterou Češi prohledávají. Postavil Džóserovu pyramidu a poblíž bylo odkryto posvátné místo, kam údajně směřovaly zástupy lidí. Že by tam někde?  Byl by to objev století. Mimochodem – na objevení toho čeká ještě poměrně dost, třeba se zřejmě pořád neví, kde je Nefertiti, nakonec se nenašla ještě ani Kleopatra či Alexander Veliký. Nenašla se toho určitě ještě spousta, a to nejen v Egyptě. Jen doufám, že vzhledem k tomu, že se dříve mumie běžně prodávaly a rozemílaly se na prášek, o kterém se věřilo, že léčí všechny neduhy – neskončila chudák Nefertiti někde v nějakém „zázračném“ nápoji…

Moc se mi líbila brána, na níž probíhaly barevné projekce obrazů a dokonce po ní defiloval i stínový průvod Egypťanů. Snad nejdéle jsem postála před nápaditě provedenou videovou přednáškou našich vědců, historiků a restaurátorů. Je úžasné, jak dnes z pouhé lebky je možno vyčarovat pravděpodobnou podobu člověka, žijícího před tisícovkami let ! V tomto případě se jednalo o kněze Neferinpua.

Rovněž „oživlá socha princezny“, se kterou diskutuje současný reportér, byla dobrým nápadem.

Výstava byla krásná, ale mne napadlo, co asi tak zbude po civilizaci naší, co se po nás asi tak jednou najde. Pokud se tedy vůbec něco najde...