Nebýt toho, že se nebojí dávat do řeči s cizími lidmi, nenapsala by Alena Mornštajnová knihu Slepá mapa, jeden z nejprodávanějších a nejoceňovanějších románů posledních let. Ráda jezdí vlakem a říká: „Konverzace v nich už není jako dříve. Hodně lidí kouká do mobilu, já si čtu.“

Ale přesto jednou měla štěstí. Do kupé si přisedla dáma ve věku asi kolem sedmdesátky a daly se do řeči. Paní vyprávěla o svém životě, pak vystoupila. To, co spisovatelka během cesty z Valašského Meziříčí do Pardubic slyšela, se stalo základem pro její knihu. „Vytvořila jsem příběh Alžběty, jak se ta paní jmenovala, ale dál jde o příběh jiných lidí. Propojila jsem různé osudy dohromady, ale ona byla inspirací,“ vysvětlila Alena Mornštajnová.

Podobně ke spolucestujícím přistupuje advokátka a rovněž autorka řady knih, bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová. „Dojíždím vlakem z Plzně do Prahy. Mnoho lidí, kteří jezdí takto pravidelně, se už vzájemně zná. Někdo nemá náladu mluvit, někdo je introvert, ale já z vlastních zkušeností vím, že nezávazný, náhodný hovor s cizím člověkem, udělá dobře, je osvobozující, zlepší náladu. Stává se, že si tak lidé začnou vyprávět své příběhy. To mám moc ráda. Beru to jako inspiraci pro psaní knih,“ říká.

Dříve bývalo běžnější dávat se ve vlaku se spolucestujícími do řeči. Svou roli v tom hrály kupé. Když se ocitne několik lidí pohromadě v malém prostoru, dříve či později, se někdo z nich do řeči zkusí dát. Dnes má hodně vlaků velkoprostorové vagony jako například Pendolino či mezinárodní rychlíky. Ty konverzaci moc nepřejí. Lidé sedí za sebou, je to anonymní prostředí.

Zvyk konverzovat ve vlaku však nejvíce zničily mobilní telefony. Naprostá většina cestujících do nich kouká. Signál pro okolí je jasné: pracuju, něco hledám, čtu, nerušte.

„Nedávno jsem jela za dcerou do Košic. Uvědomila jsem si, že z celého velkého vagonu v Pendolinu jsme se jen čtyři lidé nedívali do mobilu. Dva z nás četli, jeden pán koukal z okna, jedna paní spala. Dříve jsem se cestou z Prahy na Slovensko zpravidla dobře pobavila. Zažila jsem i situaci, kdy se cizí lidé v kupé dělili o dobroty, kdy pán vytáhl láhev něčeho ostřejšího. Já nejsem moc společenský člověk, ale dát se do řeči ve vlaku mi nevadilo. Nevadilo mě, když mě někdo oslovil, byl slušný, chtěl si mluvením zkrátit cestu. Tak nějak to k cestování patřilo. Teď mi to chybí,“ vypráví jednaosmdesátiletá Marie, která často jezdí na Slovensko k příbuzným.

Mnozí lidé mají z dřívějších let z cestování a navazování kontaktů ve vlaku příjemné, legrační, ale i nepříjemné zkušenosti.

„Jednou, asi před deseti lety, jsem se dal do řeči se slečnou, která se mnou byla v kupé. Měla naprosto krátké šortky, tak krátké, že jsem si nemohl pomoct, abych jí nekoukal na nohy. Tak jsem pronesl něco ve smyslu, že by mě zajímalo, kam cestuje, na jakou příležitost se teď nosí takové kraťásky. Že je škoda, že to za mých mladých let nebylo. Odpověděla, že jestli ji nadále budu obtěžovat, zavolá průvodčího nebo policii. Bylo mi strašně trapně, ale starší žena, která tam seděla také, se smála a když slečna odešla, řekla, že dnešní mladé holky jsou upjaté puritánky. No ty šortky na upjatou puritánku nevypadaly, nicméně jsem udělal závěr, že dnes je lepší ve vlaku nekonverzovat,“ vypráví se smíchem sedmdesátiletý Richard.

Někomu může být značně nepříjemné, když ho někdo cizí osloví.

Ne každý také ovládá umění náhodné, nezávazné konverzace s cizími lidmi a může být nezdvořilý, příliš zvídavý, až otravný.

Ovšem, když se zadaří a ve vlaku se setkají lidé, kteří jsou takzvaná podobná krevní skupina, cítí, že si chtějí povídat a zjistí, že mají o čem, může z toho být velmi příjemný zážitek. A pokud někdo, kdo rád vypráví, natrefí na někoho, kdo umí psát, může z toho být i skvělý román.