Zrcadlo

Ráno v koupelně se dívám do zrcadla. Dívám se, co v sobě vlastně, to zrcadlo, pověšené přede mnou na stěně, ukrývá. Zdvihám ruku pro kartáček a ten virtuální obraz proti mně dělá to samé. Tohle, že jsem já? Odráží vlastně ten virtuální obraz mého já reálnou skutečnost? Není přece jen to zrcadlo trochu křivé? Jedna známá herečka v televizním pořadu kdysi řekla: "Když se ráno postavím v koupelně před zrcadlo, vidím tam jakousi, mně neznámou tvář. Ale nakonec si řeknu. Neznám tě, ale umyju tě."

A tak také myji tu tvář před sebou. Teď jsme dva. Já a můj obraz. Tváří se, že je se mnou identický. Říká mi, že mohu nyní vedle onoho známého descartovského rčení - myslím, tedy jsem, ještě klidně a bez váhání prohlásit něco podobného - vidím svůj obraz, tedy jsem.

Nakláním se k zrcadlu a prohlížím si zblízka svůj obraz. Ta virtuální realita v zrcadle se mi však příliš nelíbí. Co když je to jen zrcadlový klam? Znám vlastně svůj obraz? Ještě, že myslím, to mi dává větší jistotu, že jsem. Že existuji. I když ráno to spíš úspěšně předstírám.

V zrcadlech vidím postupné a nekonečné obrazy svého já. A den ze dne se ten obraz mění. Je to zrcadlo času, magické zrcadlo, odrážející obraz pomíjejícnosti a marných iluzí.

Když se nakloním blíž k zrcadlu, mohu pozorovat jakousi tvář. Trochu unavené oči, vrásky, strniště neoholených vousů. To zrcadlo mi mermomocí a proti mé vůli chce ukázat mne samotného. A já nemohu utéci sám před sebou. Možná to chce projít tím zrcadlem někam na jeho druhou stranu. Někam, kde v říši divů možná ještě bloudí Carollova Alenka.

Když jsem nedávno seděl nad posledními korekturami této knihy a naposled procházel tou nekonečně vzdálenou krajinou mládí, spatřil jsem v zrcadle zcela jinou tvář. Zvlněné vlasy, padající trochu do čela, hladkou tvář bez vrásek a za skly brýlí zvídavé oči, hledící daleko do budoucnosti. To nebyl identický obraz. To bylo trochu, ale skutečně jen trochu rozostřené zrcadlo času, odrážející magický svět našeho dětství. A já jsem prošel na jeho druhou stranu. Za to zrcadlo času, které před námi otevírá jakousi časovou smyčku, kterou člověk proletí, aby se posléze z toho virtuálního světa jen nerad navrátil opět k těm trochu unaveným očím a tváři se strništěm šedivých vousů.

Zrcadlo, jako metafora pomíjejícnosti života. Zrcadlo, které symbolicky dělí náš aktuální svět od toho myšlenkového světa virtuálního. Zrcadlo času, zrcadlo mládí, zrcadlo osudu, zrcadlo víry, ctnosti i neřesti.

A já tak často procházím tím zrcadlem sem a zase tam, až už mi obě jeho strany splývají a já nevím, kde vlastně jsem. Na které jeho straně. Dívám se na sebe, na své pohyby, na své chování a uvědomuji si, že žiji spíše v onom světě pomyslném než v tom reálném. Jako by se mnou někdo nebo něco manipulovalo. Je však třeba se toho zrcadla nebát. A občas do něj pohlédnout i z té druhé strany.  Z toho světa virtuálního do reality dneška. A dívat se, jestli se člověk někam posouvá. Jestli obsáhne další tajemství života. Anebo smrti.

Okna do zahrady

část
 

II

Po řece Vltavě nám odplouvají léta,

A já jdu daleko

Až k Modrým ostrovům.

Jak asi zněla by poslední věta?

Dejte mi plášť a hůl

A do uzlíčku štěstí,

A dobrý vítr do plachet,

Dejte mi víru

A já popluji

Na Modré ostrovy,

Kde kotví lodi dětství.

III

Možná že bloudil jsem,

Možná že zapomněl,

Možná že trochu ztěžk mi krok.

Kolem se střídá s rokem rok,

Až místo brány vytouženého ráje

Stanul jsem tam, kde Chárón převáží.

Na tváři smích

A v srdci žal básníka Máje.

Podej mi napít z řeky Léthé,

Ještě jednou,

Naposled,

Ještě jsou lidé,

Kteří potřebují pít.