Můj Élysion
Kdysi dávno, ještě za svých studentských let, jsem měl velkou touhu napsat kromě množství trochu smutně sentimentálních básniček také něco pozitivního. Něco, co by bylo až jakousi oslavou krásy. Byl to bláhový nápad. Povznést se do světa přeludů a fantazií a také, a tady mohu citovat sám sebe ze svých prastarých poznámek: "přenést se až do světa tichých vináren s diskrétní hudbou a se zasněnýma očima krásných dam." Zkrátka do světa, jehož vidění bylo silně pokřiveno sentimentálně romantickými filmy pro pamětníky, hýřící elegancí Oldřicha Nového a nyvými pohledy prvorepublikových dam vyšší společnosti. Dívat se občas do očí, které přenesou člověka někam daleko mimo realitu, třeba až do nějaké té mrštíkovské "pohádky máje." Být věčným tulákem, věčným Ahasverem, který se ale občas rád projde i po blažených nivách elysejských. Chtěl jsem toho zkrátka trochu moc. Chtěl jsem toho až tak moc, že mi na ten "všední a obyčejný život", jak jsem ve svém deníku napsal, pomalu nezbyl čas. A do toho obyčejného života patřila bohužel i škola, a tudíž i starosti o vlastní budoucnost.
Ve světě přeludů a fantazií jsem žil neustále, horší to už bylo s těma očima krásných dam. Ta moje plzeňská dáma vlastně ještě dámou být nestihla. Dnešní terminologií řečeno, byl to ještě teenager. Šestnáctiletý teenager s krásně bláznivými vlastnostmi svého věku. Kdo by si v těch kouzelných hvězdných nocích na Lochotíně připouštěl nějaké starosti a problémy, když se díváte na svět prizmatem mládí a naplněné touhy. Kdo by si připouštěl problémy a starosti v prostředí vinárny, když hraje hudba sérii ploužáků a člověk na parketu může majetnicky objímat svůj sen. Plzeňský Krym a nekonečné noci na Lochotíně. A vůně tlejícího listí, které tlumilo naše kroky, když jsme se pozdě v noci vraceli zpět do potemnělého již města. To už nebyl ten vybájený svět přeludů a fantazie. To byly ony blažené nivy elysejské, prožívané tak naplno, jak jen bylo možné a posléze neuměle a až trochu naivně svěřené dnes už trochu zašlým stránkám deníku.
Když jsem pak seděl v kanceláři městského výboru v Chebu a na starém psacím stroji pořizoval soupis obyvatel a domů pro plzeňský ústav geodézie, ten můj Élysion, ty moje "ostrovy blažených," zůstaly někde v plzeňské půlroční minulosti. Bohužel zůstaly, přesto se však pevně a na dlouhá léta zachytily v mojí duši. A obávám se, že i silně ovlivnily mé budoucí psaní.
Lochotín s altánkem a areálem přírodního kina i ten můj šestnáctiletý teenagerovský sen postupně zmizel v proudu času a já jsem si konečně uvědomil, že v tom velkém a průmyslovém městě na soutoku tří řek zůstal nejenom tento můj sen, ale i škola a s ní i starosti o nějakou vlastní budoucnost. A tak jsem přestal přemýšlet o tom, jestli bych se neměl z rozchodu s tím svým šestnáctiletým snem raději zbláznit a začal jsem se kupodivu učit. Konec světa se opět odkládá. A světlo na konci tunelu opět září novými příběhy.
Jen vrátit čas
Jak zloděj čas se do snů tiše vkrádá,
Černými křídly bije do stromů,
Zas vrať tu noc, tu noc, co měla ráda,
I světla kaváren, bludičky neonů.
Jen vrať ten čas i úsměv v její tváři
A Prokop do snu zas nám bude hrát,
Zas vrať tu noc, ty listy v kalendáři,
Zas budem spolu nade městem stát.
Jen vrať ten čas, poslední sklenku vína,
Polibky milenců a náruč Lochotína,
Jen vrať tu noc, co ztrácí se a vrací,
Jak tažní ptáci, jak tažní ptáci.
Pošlete odkaz na tento článek
Tvářila se kysele. Kamarádka L. Potkala jsem ji za slunečného dne.…
Letošní rychlý nástup jara mě příjemně překvapil. Pospíšily si i…
Usínám a blikne mi hlavou, co mě zítra čeká. Jako celoživotní…
Bylo ráno jako každé jiné, kdy musím ven se svým pejskem. Naše…
Tak copak tu máme dneska? Dívám se ráno do stolního kalendáře.…
Jistě si říkáte, co je na téhle fotografii zajímavého a…
Když se ráno probudím, nejprve se snažím dopátrat ve své paměti,…
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych…
Babičkovská role, to je požehnání. Je to štěstí. Řekla bych, že je…
Jak já se těšila na odchod do důchodu. Na ta klidná, meditační…
Nevím, kdo řídil můj život, jestli existují nějaké „vyšší síly“ či…
Když jsme byly se sestrou dětmi, vyrůstaly jsme s mamkou a…
Jsem již v důchodu patnáct let. Možná je to jen můj pocit,…
Mé tělo se pomalu řítilo vstříc podlaze. Ale ovládat rychlost v tu…
Nejdůležitější je mít vyřešené bydlení. A pokud jde o samostatnou…
„Neboj, budeme tady jen jeden, maximálně dva dny, ani to nepoznáš…
Ukázkový úvodní text článku
Omlouvám se, ale máme za povinnost zvedat telefony. Nevadí, počkám…
Zemřel mi spolužák a kamarád. Jel jsem mu na pohřeb z Opavy…
„Opravdu s námi nepůjdeš?“ Naléhá kamarádka v…
Neustále čtu o tom, že bychom se měli připravovat na život ve…
Jsou dny pěkné, méně vydařené i dny zvané blbec. S přibývajícím…
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a…
Pootevřu jedno oko a mrknu na budík – čtvrt na osm. Ne, ještě…
Jsem nenapravitelné ranní ptáče. Dokonce mi vyhovuje přechod na…
Mám domek. Krásný, rekonstruovaný, v hezké obci a na dobrém místě.…
Buďto budeš jen čekat na smrt nebo se vzpamatuješ a začneš nový…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Termální prameny mě baví, ale když někde pramení, jsou v zájmu…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Tak jsem se nedávno dožila velmi úctyhodného věku. Mám primát,…
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Jeden večer blbnu, co mi síly dovolí, na pódiu, s elektrickou…
Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí…
Dovolil jsem si luxus. Být líný. Nebyl to dobrý počin. Šlo mi o…
Každý z nás proživá svůj životní příběh. Každý máme svůj příběh…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
"Vyměníme starý, oprýskaný, opotřebovaný a ošklivý nábytek…
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %