Rudolf o sobě rád žertem říká: „Já jsem býval někdo. Teď jsem starý chlap, nikdo. Ale dříve, to bývalo jiné. A to je dobře, protože ve stáří je podstatné, když máte na co vzpomínat.“

Když mu bylo sedmnáct, stal se havířem. Co zbývalo klukovi v Ostravě, jehož táta zemřel v koncentráku a máma nebyla schopna rodinu uživit? Když poprvé zfáral, horníci se na něj dívali s úsměvem. Mysleli, že takový kluk těžkou práci nezvládne. Ale Rudolf věděl, že mu nic nezbývá, že peníze potřebuje,  tak poslouchal rady staršího zkušeného kolegy, který se ho ujal. „Bral jsem to vážně. Dělal jsem všechno jako on a tak jsem se všechno naučil,“ říká.

Z toho pracovního vztahu pak vzniklo hezké přátelství a kolega časem Rudu bral jako součást rodiny. A on byl rád, že má ve své blízkosti muže, který mu aspoň trošku nahradil tátu.

Rudolf brzy pochopil, že být havířem je fajn, protože člověk vydělal dobré peníze, ale zároveň mu docházelo, že tak, jako jeho kolegové žít nechce. „Oni se divili, proč s nimi nechodím po práci do hospody. Mnozí znali jen ty hospody. Mě to nebavilo. Tušil jsem, že život nabízí víc,“ říká.

A tak si vydělané peníze chodíval užívat jinak. „Chodil jsem do jízdárny. Rajtoval jsem na koních. A každou sobotu večer jsem si vyrazil do centra Ostravy. To byly tehdy podniky. Fénix, Palace, Elektra. Mohl jsem si dovolit pustit trochu peněz, užít si. Takže mě všechny holky znaly a měly mě rády. Byl jsem sice obyčejný havíř, ale zároveň jsem byl někdo. Měl jsem rád pěkné oblečení, pěkné věci,“ vypráví.

Jeho záliba toulat se v mládí po centru Ostravy se však o mnoho let později ukázala být užitečná. Rudolf se stal takzvaným moderátorem a  průvodcem v jedné z volnočasových aktivit, kterou svým obyvatelům nabízí ostravský Domov pro seniory Kamenec, ve kterém žije. Vedení domova zajistilo sbírku fotografií staré Ostravy a Rudolf k nim přispěl svými vzpomínkami, zážitky, poznatky. Prohlíží si staré domy, ulice, vidí je tak, jak si je pamatuje z dětství a mládí. Ve skutečnosti nyní vypadají jinak, mnohé budovy už neexistují nebo byly přestavěny, že jsou k nepoznání. Ale Rudolf ví svoje o tom, jak bývaly krásné, ve které budově se tančilo, kam za války padaly bomby, kdo z jeho známých při tom zemřel,  kde se událo něco ošklivého, smutného nebo naopak veselého.

Jeho vzpomínky zaznamenala a uchovala Marcela Losová, pracovnice domova pro seniory, která stojí za celým projektem a má také velký podíl na tom, že má Rudolf dobrou náladu a chuť do života. Proběhlo také promítání starých fotografií, kterého se obyvatelé domova účastnili a které Rudolf komentoval. Protože on přesně ví, kde byla jaká cukrárna, kavárna, kino, obchod. V ostatních lidech tak vyvolal vzpomínky, zájem, dokázal je pobavit.

A to je to, čeho si Rudolf cení: „Já jsem rád, když se lidé smějí. Je třeba nikdy nepřestat dělat blbosti. Stáří je smutné. Nejhorší je, že odcházejí kamarádi. Žil jsem na Zárubku, tam bylo hodně lidí, kteří se jmenovali Florčík jako já. Byli jsme více či méně vzdálení příbuzní. Pokud vím, už nikdo z nich není. Když jsem dříve šel centrem Ostravy, lidé mě zdravili. Měl jsem spoustu známých. Kam jsem přišel, všude se ke mně někdo hlásil. To je pryč. Tak se snažím aspoň došmatlat tady v domově do bufetu, povídat si tam s lidmi, vyprávět vtipy. Já jsem celý život typ, který se naučí pár vtipů, pak je pořád dokola říká a má radost, když se lidé smějí. Tohle nevzdám. Pořád se budu snažit přispět k tomu, aby se lidé smáli.“

Do centra Ostravy už nechodí, zdravotní stav mu to neumožňuje. Když tam byl naposledy, stejně se mu tam nelíbilo. „Bylo tam pusto. Všichni lidé prý chodí do nákupního centra a nechodí po ulicích,“ podotýká.

Ale díky němu zůstane zachováno, jak Ostrava vypadala z pohledu jednoho zdánlivě obyčejného havíře, který sice měl těžký začátek života, ale přesto si ho uměl udělat zajímavý a smysluplný.  Dřinou v rubání strávil sedmnáct let, poté dvacet let jezdil s lokomotivou. „Viděl jsem tam hodně malérů, úrazů. Nikdy se mi nic nestalo, ani nikomu, kdo dělal se mnou. Dával jsem pozor, možná jsem měl i štěstí. Možná k tomu přispělo, že jsem se nikdy ničeho nebál,“ vysvětluje.

Nebojí se ani dnes. Do domova pro seniory se nastěhoval s manželkou, oba potřebovali pomoc. Jeho paní zemřela. Je sám. Přesto říká věty, které možná od devadesátiletého osamělého nemocného muže mohou znít neuvěřitelně: „Jsem spokojený, co víc bych si mohl přát? Žiju si dobře, pěkně se tu o mě starají. Člověk se musí smířit s tím, co je. Už nic nečekám. Vlastně jedno přání mám. Aby se tu po mně do mého pokojíčku jednou nastěhoval nějaký fajn člověk a žilo se mu tu dobře.“

Rudolf nedávno dostal od vedení domova pro seniory čestné ocenění za své komentáře k historickým fotografiím, za to, že k zájmu o historii přivedl další seniory. Ale především za to, že je to prostě oblíbený Rudolf, který sedává v tamním bufetu, popíjí pivo a baví každého, kdo tam vejde, ať už jde o obyvatele domova, o personál nebo o návštěvy. Protože, když tam náhodou nesedí, lidé se hned ptají: Jak to, že tady Rudolf dneska není, je s ním vše v pořádku?