Můj smysl života se měnil. Nejdříve bylo  nutné dodělat školu a najít si zaměstnání. Nevím, jestli jsem v tom viděla smysl života, ale vlastně ano. Dále jsem chtěla manžela a děti, a když se mi to povedlo, byl to smysl mého života. Děti byly dlouho smyslem mého života . Pak jsem zjistila, že už mým smyslem života být nechtějí, a  viděla jsem, že je to nesmysl a že musím svůj smysl života hledat jinde. Ale kde? Někoho smysl života je práce, ale moje ne. Koníčky ? Moje koníčky se dost měnily a naplnění také nikde.

A co je to vlastně smysl života? Smyslů mám pět, zatím ještě dobře fungují, a tak vlastně žiji smysluplný život. Ale vážně, co je to vlastně smysl života ? Mám dojem, že najít ho se nepovede pořádně nikomu .Někdy mám dojem , že vlastně nic smysl nemá, pak jsem zase najednou optimistická a chci smysl hledat. Přece náš život nějaký smysl mít musí a začnu se ptát, proč jsem tady, proč jsem se narodila a jaký se mnou kdo má úmysl. Splnila jsem svůj úkol a porodila děti? Možná, že tím to končí a smysl nemá už nic.Co ještě chci dokázat? Že jsem bez ztráty kytičky došla do důchodu? Ráno vstanu a smysl hledám. Hledám ho po bytě, hledám ho na procházce s pejskem a najednou zjistím, že vlastně život ještě smysl má. A teď mi to někdo nebude věřit a bude si myslet, že smysl života chci zlehčovat, ale já jsem zjistila, že smyslem mého života je můj malý pejsek. Pro něho žiji a vím, že nikdo jiný už mě tolik nepotřebuje. Tak co bych vlastně ještě chtěla?

Stejně se ale člověk na konci života zeptá, jaký vlastně ten jeho život smysl měl. Já jsem tady žádné velké hodnoty nezanechala, a tak na mne žádná velká vzpomínka nezůstane. Je to možná špatně, ale už to nedoženu.

A NEBO TADY POVÍDÁM NESMYSLY?