Ještě něco ji ale zůstalo. Dva pejskové. Jeden pejsek, kterého měl bratr nejraději, brzy zemřel, asi steskem po něm. Druhý jí pro trochu potěchy zůstal. Pokoj, který si bratr zařídil pro sebe a kde trávil hodně času, zůstal tak, jak byl a asi zůstane. Anička totiž není vůbec schopná tam něco měnit.

Nejhorší je, že bratr zemřel, když odešla nakoupit. Stále si vyčítá, že kdyby zůstala doma, mohla tomu zabránit. Nemohla, ale vymluvte jí to. Chodí po baráku a pláče. Nemluvím o všech záležitostech, které musela zařídit včetně pohřbu a vyplacení dědictví bratrovu synovi z prvního manželství, který si to opravdu nezasloužil a ani na pohřeb nepřišel. Nebudu to více rozebírat, ale s klidným svědomím mohu říci, že to byl hrozný zmetek. No, prostě se nepovedl a někdy se to stává. Velkou úlohu v tom hrála bratrova první žena.

Své švagrové se snažím všemožně pomáhat, i když jsem smrtí svého bratra také hodně zdrcená. Modlím se, aby přišla odněkud pomoc, a ona přichází. Jejímu jedinému synovi, který už má trochu pozdní věk, se narodil chlapeček. Pro Aničku se stal smyslem života. Hlídá ho velice často a těší se, že se má narodit ještě holčička.

Možná, že tu útěchu jí poslal bratr z nebe, možná, že ji seslal Bůh, ale Anička, která už nikdy na svého muže nezapomene, se zase má z čeho radovat a prožívá zase trochu štěstí.