Moje první povídka z cyklu Nevěrné povídky:

Mám to místo moc ráda. Jezdila jsem tam v dětství s rodiči, později, když rodiče odešli, s manželem a dětmi. Po letech děti vylétly z hnízda, hodně cestovaly a byly pracovně zaneprázdněné. V poslední době jsme pobývali na naší chatičce pod břízkami většinou jen my dva. Stejně tak dopadli i naši kamarádi v okolních chatách. Tvoříme takovou komunitu osob středního, prý toho nejlepšího, věku. 

Bylo nás osm, teď je nás už jen sedm. Když Monice oznámil manžel, že se zamiloval a s ní končí, byli jsme to my, kteří jsme jí pomohli překonat smutek a samotu.

Kromě nás dvou, mne a mého muže Jana, jsou to Marta a František, Klára s Jiřím a taky Monika. Chodíme do lesa na houby, hrajeme volejbal, zpíváme a popíjíme večer při ohýnku. Nedaleko našeho březového hájku je rybník, obklopený z větší části rákosím. Příroda tam ale pro nás vytvořila malou písečnou plážičku, kde se vyhříváme, rádi mažeme karty a chlapi chytají ryby. Spíš se o to pokoušejí.  Voda v rybníce je docela čistá a někdy i teplá. 

Na konci letošního léta jsme se na našem území sešli k naší radosti v plném počtu. V sobotu jsme v družné zábavě strávili příjemný večer,  jen ochutnávek alkoholu bylo trošku víc. Můj manžel navrhl, že druhý den ráno vyrazíme k rybníku pokochat se východem slunce a že ranní koupel nám všem udělá dobře. Jednohlasně jsme to zamítli jako blbý nápad, a vrávoravými kroky jsme zamířili každý do své postele. 

Já se jmenuji Hana a pracuji v jedné malé firmě v prodejním a zároveň propagačním oddělení. Jsem hodně kreativní, ale fotografování je můj život. Tato záliba mě provází již od dětství, kdy mi můj starší bratr půjčoval foťák na kinofilm, seznámil mě s pojmy, jako je clona, čas a ohnisková vzdálenost. Dokonce jsem mohla v temné komoře namáčet vyvolané fotky v ustalovači. 

Každý rok mívám takovou malou komorní výstavu svých fotografií v našem kulturním středisku.

Vrátím se ale k ránu onoho osudného dne. Ještě před rozedněním se Honza opatrně vyhrabal z postele, potichu se oblékl a zmizel. Přesto jsem se probudila, hlava mi třeštila po předcházejím večeru, a proto jsem se ještě víc zakutala pod deku. Nějaký vnitřní hlas mi ale říkal, že když nepůjdu k rybníku, budu hodně litovat. Navíc jsem nemohla na výstavu vybrat fotografie, nad kterými bych se rozplývala blahem. Proti své vůli jsem se oblékla, a s foťákem vyrazila do ranní rosy. 

K rybníku vede jedna pevná cesta a několik zkratek vyšlapaných v rákosí. Když jsem se proplétala rákosím, začaly se tvořit ranní červánky. Potom se mi otevřel nádherný pohled na rybník, vykukovalo z něj už i sluníčko. Scenérie jako svořená na krásné fotografie. Vtom jsem zahlédla obrysy dvou postav, které stály proti sobě, držely se za ruce a sluničko jim, jakoby, sedělo v dlaních. Lépe bych to nanaaranžovala.  Cvakala jsem jeden záběr za druhým. Postavy se k sobě přiblížily, tvořily takový tmavý obrys uprostřed vycházejícího slunce a červeně zabarveného vzduchu.  Najednou se postavy od sebe odtrhly a jedna z nich, žena, si přetáhla přes hlavu světřík nebo halenku a zůstala stát z profilu proti slunečnímu svitu. Dokonce byla vidět i zimou ztvrdlá bradavka. Udělala jsem poslední fotku a rychle běžela zpátky do chaty. 

Když se manžel vrátil, ještě jsem ležela v posteli. "Ty máš zase tu alergii, to bude asi z toho včerejšího večera". "Není mi dobře, udělej si něco ke snídani".

V tu neděli jsme se všichni nějak rychle pobalili a rozjeli se každý do svého domova. Honza připravoval něco k obědu, a já jsem se zavřela k počítači upravovat nově pořízené fotky. Hned jsem věděla, že to bude bomba. Ještě dát je vytisknout, zasunout pod sklo, a úspěch bude zaručen. Jen radost z toho se nějak nedostavovala.

Termín výstavy se blížil a já jsem, samozřejmě,pozvala všechny kamarády na vernisáž.  Nechyběli ani kolegové z branže. Dokonce jsem poznala mezi zúčastněnými i reportéra z krajského časopisu. Vtom jsem zahlédla manžela, který přijel autem i s Monikou, prý ji nabral po cestě. Moje vystavené fotografie žádný z nich, manžel ani kamarádi, zatím neviděli, bývalo to pro ně takové milé překvapení. Manžel s Monikou byli z překvapení  evidentně šokováni, protože se  rychle a nepozorovaně vytratili.  

Když jsem při víně probírali, jak se moje letošní fotografie povedly, někteří chyběli. "Kde je Honza a Monika?" "Nevím, a ani to nechci vědět".  Teprve teď jim došlo, kdo mi stál modelem. 

Najednou jsem byla v jednom kole. Poskytla jsem  rozhovor do místního měsíčníku, dostala jsem nabídku na spolupráci s krajským časopisem, odpovídala na otázky. Ani nevím, jak jsem se dostala toho večera domů. 

Na zdi chyběl jeden obraz, nějaké knihy, manželovy osobní věci a na stole ležel vzkaz, že odchází. Potom zazvonil telefon. Prý si vzal na památku obraz, pár knih, bere si auto a jinak nic a, že je mu to líto.  Už jsem ho dál neposlouchala, řeči o tom, jaká jsem prima ženská a o tom, že si nemůže pomoci, jsem slyšet nechtěla. 

Zůstala jsem sama v prázdném bytě, s prázdným místem na zdi. Čím ho zaplním?

Telefon znovu zazvonil:  "Mami, sedíš ?" "Sedni si!"  "Čekám miminko, budeš babička".