Pejsci, kočky a zakrslý králíček. To byli členové naší rodiny, kteří nás obohacovali svou přítomností a občas nám zvedli tlak svými rozvernými zvířecími kousky. A že jich nebylo málo! Vděčně na tu dobu vzpomínám. Dnes jsem vybrala zážitek s fenkou Sašou. Byla to svéhlavá psí dáma, rasy labradorského retrívra. 

Sašku jsme si pořídili v roce 2001 po zralé úvaze, že SNAD půjde o podrobivou, mazlivou, hlavně poslušnou psí slečnu, se kterou přece nemůžou být problémy, a pokud ano, tak je v pohodě zvládneme. Nastudovali jsme velké množství informací, vybavili se všemi možnými i nemožnými pomůckami, které psí miláček "nutně, ale nutně musí mít"... bla bla... Jak jsme se ale mýlili, to nám naše milovaná krasavice ukázala v následujících 10 letech jejího života. A že jsme se pořádně zapotili, o tom nemůže být řeči. No prostě zlatíčko, se vším všudy!

Pokud chcete, přijměte mé pozvání do doby v roce 2005. Tehdy jsem se pomaličku zotavovala z první ataky zhoubného onemocnění a procházela jsem náročnou komplexní léčbou. Chemoterapii jsem zvládla (protože "mráz kopřivku přece nespálí"), a po ozářkách jsem vcelku fungovala bez výrazných problémů. Takže, slušivou paruku na hlavinku, Sašku na obojek a tradá do přírody! Tam mi bylo nejlépe a Saška byla mou skvělou parťačkou na zhruba 10km vycházkách. Nebyly jsme žádné troškařky.

Blížila se pomaličku zima a já jsem si tak snila o tom, jaké ty Vánoce asi budou? Co mi Ježíšek přinese a taky jsem se zamýšlela nad tím, co mi "osud" ještě připraví.  A osud skutečně nelenil a připravil mi parádní zážitek s psí dámou. 

Byla jsem zvyklá Sašku pouštět z vodítka v okolí, kde nejezdila auta, kde prostě nikoho neomezovala. Vždycky jsem si říkala, že i ona potřebuje svobodu, proběhnout se, počichat si místa od dalších psích kamarádů a přijímat tak jejich informace. Saška byla stejného názoru. V ten den ale už výše zmíněný osud měl se mnou i Saškou jiné plány. Něco v tom smyslu: "tak si babo užij ty své výplody, ono tě to přejde, uvidíš!" A splnil vše do posledního slůvka. Saška si pobíhala, čuchtala, tu a tam se zastavila. A já, ve svém snění o tom, "co bude a nebude" jsem pochodovala dále. Najednou jsem zbystřila. Saša nikde! Stojím, volám, zvyšuju hlas...nic. Ani obraz, ani zvuk. Kde může být? Přicházela jsem k staršímu stavení. V okně byla vyložená paní, která na mě dělala dojem, že je v této pozici snad už několik hodin. Ruce pěkně podložené dekou a užívala pohodlí a výhod své pozorovatelny. Dívala se do zahrady, kde - světe div se!, stála Saša. Skloněná nad dvěma miskama čehosi, vrtěla si ocasem a absolutně nereagovala na mé povely. Přece se nebude zaobírat kvílením paničky, když má takovou dobrou stravu, kterou si JEŠTĚ SAMA NAŠLA!! 

"Paní, omlouvám se Vám, netušila jsem, že tu máte nějaké dobroty a pejska jsem neohlídala", sypala jsem si popel na hlavu.

"To se nic neděje, ať si dá", odvětila s úsměvem a pochopením dotyčná majitelka rodinného domku. 

"A na čem si tak pochutnala?", byla jsem zvědavá.

"Ále, seškvařila jsem sádlo, a vidím, že slízala obě misky, cha cha", pobaveně odpověděla ta dobrá žena.

Málem mě trefil šlak! Polilo mě horko a nebyla jsem schopná slova. Saša velmi dobře věděla, že něco vyvedla a podle toho se také zachovala. Nedala se odvolat, stále pobíhala a nechtěla ke mě přijít, abych ji mohla dát na vodítko. Pokud bych na ni začala křičet, nepomohla bych si. Byla nesmírně tvrdohlavá a v ten den nezabíralo ani mé podlízavé chování s tím, jak je hodná holčička, jak ji mám ráda... prostě vůbec nic. Co teď? Osud se popadal za břicho, patrně to byla pro něj nesmírná legrace, padouch  jeden!!

Takže jsme se vydaly na cestu k domovu. Já, schvácená, zrazená tou potvorou, paruka nakřivo, boty zablácené. Nesmírná krasavice! Saška se táhla několik metrů za mnou. Když jsem se na ni otočila, zůstala stát v uctivé vzdálenosti. Tak jsme šly skoro 10km. Polívalo mě horko a přiznám se, že se dostavily i sadistické myšlenky, co bych s ní udělala, kdyby se mi ji podařilo polapit!! Měla jsem žízeň, byla jsem unavená. Musím vydržet, říkala jsem si. Ale Sašenka u nás dnes končí, půjde z baráku, zahřímala jsem v duchu. Povolily mi nervy a rozbrečela jsem se.

Tak jsme dorazily konečně domů. Manžel nevycházel z údivu. Tak "vyfešákovanou" mě ještě neviděl. Jeho ženuška - špinavá, ubrečená, usoplená. Moje první slova byla: "Ten hajzl půjde z domu, a to hned teď". Svalila jsem se na gauč a lapala po dechu. Saška se lísala k páníčkovi a v jejím pohledu jsem četla: "Nediv se jí, chudeře, nemůže za to. Nálady, to víš, to ty její hormony. Nic tak zlého jsem neudělala, hysterická baba, nic více, to bude dobré".  

"Já ji nikam nedám a ty vybal, co se stalo?", zůstal v klidu manžílek. Všechno jsem mu převyprávěla. Reagoval pochopitelně smíchem, ale cítila jsem, že se mnou soucítí. Večer ho dobrá nálada přešla, stejně tak v noci. Měl "noční šichtu". Začalo úřadovat seškvařené sádélko. Saška si taky vytrpěla své, chvílema se sádlo tlačilo tlamou ven, chvílema tím dalším otvorem. No, užili jsme si! Po poradě s veterinářem dostala Saška injekce proti křečím, měla několik dní dietu a já jsem ji nějakou dobu z vodítka nepustila.

Když Saška odcházela (mimochodem také na zhoubné onemocnění), byly to pro nás těžké chvíle. Rázem byly její husarské kousky zapomenuty. Když vydechla naposledy v mé náruči, patrně si milovníci zvířecích dušiček představí, co se dělo. Sašenko, děkujeme za vše, čím jsi nás v životě obohatila. Už běžím zapálit svíčku!

Hezké podzimní dny a pokud možno, klid v našich duších.