Začněme vyprávěním čtyřicetiletého Pavla, který je osobním bankéřem v jedné velké finanční instituci: „Nikdy by mě nenapadlo, že moji rodiče mají dluhy. Ale nedávno za mnou přišla máma, tvářila se divně. Hned jsem se lekl, bylo jasné, že se něco stalo. Že prý se mnou chce mluvit. Pak z ní vylezlo, že jí jedna finanční společnost hrozí exekucí. Já nemohl uvěřit, že je to pravda. Myslel jsem, že je to nějaká skrytá kamera či co. Moji rodiče a dluhy? Oba jsou v penzi, oba žijí normálně, spíše skromně. Navíc já se celý život věnuju finančnímu poradenství, starám se lidem o úspory a v naší rodině takové nadělení? Proč nic neřekli?“

No protože se styděli. Když se člověk vlastní vinou dostane do maléru a uvědomuje si, že si to zavinil sám, zpravidla se stydí. Proto nehledá okamžitě pomoc, nechává problém růst. Pavel pokračuje: „Těsně před odchodem do penze si půjčili na novou střechu. K tomu jim banka vnutila kreditku. Máma se s ní trochu rozšoupla. Když jí splátky přerůstaly přes hlavu, dala na radu kamarádky a půjčila si u nebankovní společnosti. Tím se otevřela pomyslná cesta do pekla.“

Zjistil, že rodiče jsou v situaci, kdy už nejsou schopni z penze dluh splácet. Zasáhl, část uhradil, část dluhu převedl jinam, splátky se snížily. „Ale nejhorší bylo vidět, jak se rodiče stydí. Připadali mi najednou jako malé děti přistižené při nějakém maléru. Mám plakala, táta nemluvil, byla to pro všechny trapná situace. Znám ze své práce spoustu případů, kdy se lidé chovali lehkomyslně a finančně negramotně, ale u svých starých rodičů bych to nečekal,“ shrnuje Pavel.

Podobnou zkušenost má dvaapadesátiletá Monika. Když zemřel její táta, vyšlo najevo, že dluží přes dvě stě tisíc. „Máma mi to přišla oznámit s tím, že bych se to stejně dozvěděla při dědickém řízení. Že prý si mysleli, že to nějak splatí, ale pak už se jim to z penze nedařilo. Prý už do důchodu šli s nějakými dluhy. Nechápu to. Vždy jsem myslela, že takto lehkomyslně se chovají mladí lidé, ne penzisté. Přitom oba jezdili každý rok k moři, před pár lety si koupili nové auto. Já myslela, že mají naspořeno a přitom oni tajili dluhy,“ vypráví. Nakonec za mámu dluh zaplatila. „Co mi zbývalo? Vždyť by skončila v exekuci, z jedné penze by to už neutáhla vůbec,“ vysvětluje.

Institut pro kriminologii a prevenci nedávno zkoumal důvody, kvůli kterých se senioři dostávají do exekucí. Takových případů totiž není málo.

„Expertní šetření jsme provedli mezi pracovníky občanských dluhových poraden, kteří poskytují bezplatné dluhové poradenství pro zadlužené osoby a mohli nám prostřednictvím svých poznatků z praxe potřebné informace o dlužnících, se kterými jejich dluhy řeší, zprostředkovat. Pozornost jsme zaměřili na jednu část populace klientů občanských poraden – na zadlužené starší osoby v exekuci. Byli jsme si vědomi, že se zajímáme o soubor zadlužených seniorů, který je specifický tím, že se snaží v poradnách svoji situaci se zadlužením alespoň v určité fázi jeho vývoje nějak aktivně řešit,“ uvedla Milada Martinková, která se na projektu podílela. Zkoumáno bylo 567 seniorů, kteří se pokoušeli svou nemilou situaci řešit. „Nejméně dvě třetiny souboru 568 seniorů v exekuci si alespoň část svých dluhů přinesly do starobního důchodu již z předdůchodového věku,“ upozornila Milada Martinková. Nejméně dvě třetiny těchto lidí přitom bylo zatíženo vícečetnými exekucemi. Nejčastěji šlo o lidi ve věku mezi 60 a 69 lety, ale ve vzorku byl i člověk, kterému bylo 86 let a stále ještě dlužil.

Z údajů České správy sociálního zabezpečení vyplývá, že exekucí na důchod přibývá. Znamená to, že se dlužné částky strhávají lidem už přímo z penze a dostávají ji nižší. Od roku 2003 se počet lidí s exekuční srážkou z penze zečtyřnásobil.

Velmi často se do takové situace lidé dostanou prostě lehkomyslností. Ta převažuje nad případy, kdy lidé půjčkou řeší svízelnou životní situaci.

„Byla jsem prostě pitomá. Kreditkou jsem několikrát zaplatila dovolenou. Chtěla jsem, abychom si s manželem penzi co nejvíce užili. Cestovali jsme a já to vždy nějak splatila a pak zase vybrala a zase splatila. Jenže pak manžel onemocněl, já si nemohla k penzi přivydělávat jako dřív, musela jsem se o něj starat. Nějak jsem to nezvládla, měla jsem psychické problémy. Nějaký čas jsem dluhy neplatila a dluh na  kreditce narostl z třiceti tisíc na sto. No prostě průšvih. Nejhorší situace v mém životě byla, když jsem se s tím šla svěřit dcerám. Bylo mi trapně, ale věděla jsem, že musím hledat pomoc. Naštěstí mě nezavrhly, i když jsem v jejich očích určitě klesla. Pomohly z nejhoršího, část ještě splácím. No ano, jsem blbá,“ vypráví devětašedesátiletá Zuzana.

Obrátit se v takové situaci s žádosti o pomoc na děti či vnoučata je jedna z nejtěžších životních situací. Je to vlastně doklad toho, že člověk jako rodič či prarodič selhává, že zklamal a dostává se tak do pozice žadonícího provinilého dítěte. A právě v takových situacích se často pozná, jestli a jak hodně rodina drží při sobě. Jestli mámu, tátu, babičku či dědu podrží, pochopí a neodsoudí, i když všichni vědí, že udělali hloupost.