No tak sedím doma a nemám vlastně co na práci, ale mám čas na přemýšlení. Probíhá mi hlavou můj dosavadní život. V návalu práce a starostí jsem si ještě nenašel ženu, s kterou bych utvořil spokojenou rodinu. Jelikož je mi už přes čtyřicet, tak mám vlastně nejvyšší čas.

Těžce jsem si vydělal nějaké peníze a splnil si svůj sen. Pořídil jsem si malý, krásný hotýlek na Šumavě,l idé se tam naučili jezdit a já jsem se radoval. Všechno krásně probíhalo k mé spokojenosti. Nikdo netušil, že nás navštíví nějaký koronavirus a začne ničit zdraví a životy všech lidí. Jak tak přemýšlím a pláču nad tím údělem, blesklo mi hlavou, že bych si konečně mohl zařídit svůj život rodinný.

Nevím, ale jak se to v této době dělá, kde se vlastně lidé seznamují? Jeden druhého se bojí, straní se vás a nasazené rouška nedovolí, abych si nějakou ženu prohlédl, natož se s ní seznámil.

Tuhle jsem ale stál v náležitém odstupu ve frontě na poště, abych mohl poslat malý balíček. Dva metry ode mne stála mladá žena. No, asi mladá, do obličeje jsem jí vlastně neviděl. Měla ale docela hezkou, štíhlou postavu a byla pěkně oblečená. Na obličeji měla roušku s kytičkama a to ji dělalo veselou. Zkusil jsem na ni promluvit a ona docela reagovala. Měla příjemný hlas i chování. Využil jsem tedy její vstřícnosti a pozval ji na procházku. Šla docela ráda, asi se doma také nudila. Sednout si na skleničku a popovídat si v nějaké příjemné vinárně nešlo, a tak nám zbývala jen ta procházka. Byl docela pěkný, slunečný den a příjemně nám ubíhal čas. Dokonce jsem se dozvěděl, že je servírka, toho času tedy bez práce. 

Scházeli jsme se stále častěji, byli jsme si stále sympatičtější. Ona se ale přiblížit ke mně bála a ani za ruku jsem ji nesměl vzít. Za  čas mě ale toto setkávání přestávalo bavit a chtěl jsem více a nebo se jí alespoň podívat do obličeje. Stále nechtěla roušku odložit a já jsem to už nevydržel a roušku jsem jí drze a násilím stáhnul. Dělat jsem to ale neměl, protože pod rouškou se skrývala vrásčitá paní, tak kolem šedesáti let a strašně se rozesmála. Prý zažít ještě něco tak krásného na stará kolena opravdu nečekala. Moc se omlouvala, že to nechala zajít tak daleko. No, v dnešní době je možné vše. Nezbylo mi, než se zasmát také a tu komedii té sympatické ženě odpustit. Doufám, že se pobavila opravdu dobře.

Zjistil jsem ale, že musím s tím seznamováním počkat, až odezní ten koronavirus. Doufám, že mě do té doby neskolí a že se dočkám.

P.S. :Pod tou rouškou jsem opravdu nebyla já, ale v této době máme, dámy, šanci ještě něco prožít.