TEN POZDNÍ ČAS PODZIMNÍ

Podzim už pestré barvy spřádá,

já moc se snažím mít ho rád,

občas však na mne chmura padá,

že zimník musím vyvětrat.

Cítím, jak moje tělo chřadne

a s rouškou na nose je těžké žít,

za okny déšť a slunce žádné,

tož dejme sklenku, pojďme žít!

Podzim mám nejradši ze všech období,

na zimu nemyslím, je ještě v dáli;

když kraj krásnými barvami ozdobí,

nevnímám, že virus na nás se valí.

Roušku nemusíš přece nosit venku,

tou náladu si kazit nenechám;

těším se na naši společnou sklenku

vinného střiku nebo Bechera.

Počítač v pracovně do noci září

neposkvrněný slovem poeta,

marně se namáhám, chmury mám v tváři,

když tvůrčí invence kams odlétá.

Myšlenky čiré jako voda

jen zvolna proudí starým tělem.

Běda, co sílu mi teď dodá

k střetu s tím slovním nepřítelem?  

Má invence odlétla nejspíš s tvojí,

v hlavě mám pusto, vakuum.

Hledám, co chmury v mé duši teď zhojí,

svými slovy je trochu ztlum.

Konec je výletům i toulkám po Praze,

za oknem zdraví mě strom téměř bez listí.

Spolu však zvládneme snad všechny nesnáze,

spřízněnost duší nám pohodu zajistí.

Život je prevít, moje milá,

vystrčil na nás holou řiť

karanténa nás sice rozdělila,

nezakázala nám ale žít.

Autoři: Jan Zelenka a Věra Ježková