Ještě před vykutáním uhelné sloje se v zájmu národního hospodářství srovnáním se zemí obětovala historická část města Most, několik vesnic a do Guinessovy knihy rekordů se zapsal přesun celého kostela Nanebevzetí Panny Marie po kolejích o 841 metrů dál.

Nyní se píše rok 2020 a jezero pod Hněvínem se naplnilo, kolem byla vybudována cyklostezka a postupně se buduje zázemí pro budoucí volnočasové aktivity Mostečanů i turistický ruch. I pojala jsem úmysl toto jezero, větší svou rozlohou než Máchovo, spatřit na vlastní oči a obejít na vlastní nohy. Výborně se k tomu hodil i můj plán svézt se Švestkovou dráhou do Mostu.

Vagónek Švestkové dráhy, vinoucí se mezi sady na úpatích středohorských kopečků, mě vyklopil před halou mosteckého nádraží. Odtud by měla jet linka č. 16 k přesunutému kostelu, odkud už je to k jezeru jen kousek. Bohužel jsem na místě zjistila, že jede jen každou hodinu. Do odjezdu dalšího spoje chyběly celé tři čtvrti hodiny, proto jsem se na místě rozhodla nečekat a vyrazila jsem pěšky. Záhy jsem poznala, že Most je  velkoryse rozmáchlý a pro pěší se moc nehodí. Několikrát jsem se musela zeptat na cestu. Horší bylo, že s modrým nebem vysoko nad hlavou závodila neprůhledná mlha při zemi a bohužel vyhrávala na celé čáře.

Dorazila jsem ke kostelu a vůbec netušila, jak se k jezeru dostat. Znovu jsem se několikrát ptala a přes dva kruhové objezdy v husté mlze dorazila - možná - k jezeru. Možná proto, že vlastně vůbec nebylo vidět. Původně jsem měla v plánu jít proti směru hodinových ručiček, ale když jsem v mlze viděla mizet na asfaltovém chodníčku dvojici, rozhodla jsem se jí raději držet. Mlha sice měla svoje kouzlo, ale jít do neznáma nebylo úplně to pravé. Břeh jezera je kamenitý a vybíhají do něho taková plata, minula jsem i pláž pro psy s lavičkou. Až úderem 11. hodiny bílou vatu prorazilo slunce a svítilo mi vesele na celý zbytek 1. říjnového dne. Na severním konci jezera nahoře na svahu je vyhlídkové místo s lavičkami, kde jsem vytáhla svačinu. Je tam i malé parkoviště, takže je možné na obhlídku jezera zajet přímo tam. Čas kvapil a tlačil a já musela dál. Zatímco na této straně jezera najdete občas lavičku, od tohoto místa už s odpočinkem nepočítejte, dál už není ani jedna. Při konci jezera mě zaujal jednak bílý útes a jednak poloostrov bizarního tvaru, vybíhající do jezera. Vůbec jsem nevěděla, co to je, až jsem si našla, že to jsou zbytky bývalého kamenolomu Kočičí vrch. S postupujícím krásným dnem přibývalo hlavně cyklistů. Minula jsem i budoucí přístav, odkud snad v budoucnu budou vyplouvat lodě na okružní jízdy po jezeře. Čas se překlopil do odpoledne a já dorazila na místo hlavní pláže. Toto místo bude středobodem celého jezera, je tu velká pláž se zázemím, parkoviště, dětské hřiště. Vše je zatím ve stádiu budování a panuje tu čilý ruch. V příští sezóně jistě bude pro návštěvníky vše připraveno.

Cesta kolem jezera měří 10 km, vede po asfaltové stezce a je vhodná pro každého. S ohledem na původní určení tohoto velkého prostoru to není žádná velká romantika, ale zajímavé místo pro výlet to rozhodně je. Jezero má plochu 311 ha a maximální hloubku 75 m.

Při zpáteční cestě směrem k přesunutému kostelu jsem se kochala výhledy na modrou plochu jezera a nestačila se divit, že jsem ráno šla do naprostého neznáma. Jezero totiž přede mnou leželo jako na dlani.