Ale podzim nám taky letos přinesl druhou vlnu pandemie koronaviru. A po létě prožitém převážně v duchu objevování krás rodné hroudy další zákazy a omezení. Křivka nakažených prudce stoupala a nemocniční lůžka se začala varovně plnit vážnými případy. Byli jsme na tom nejhůř na světě, média nás nikterak nešetřila. Každou hodinu na nás chrlila stoku informací o počtu nemocných, vyléčených i mrtvých. Všudypřítomný bič koronavirové infekce nám nepřetržitě práskal nad hlavou, někoho bolestně zasáhl, někdo měl větší štěstí a ráně se vyhnul. Nevím, jestli je etické to přiznat, ale stále patřím mezi ty šťasné. Prozatím… A tak mohu vnímat i všechno ostatní, na co budu z letošního podzimu vzpomínat.

Třeba na svoji poslední jízdu na zánovním elektrokole. Na rozvernou fotku odeslanou dětem, aby viděly, jak jsou babička s dědou v neděli odpoledne aktivní. A deset minut poté neubrzděná kolize na vlhkém listí, pád a zlomená ruka. Přesně ta, kterou krátce předtím mávám na pozdrav. Naštěstí levá. Naštěstí „jenom“ v zápěstí. Naštěstí skvělý doktor, sloužící na chirurgii brandýské nemocnice. Perfektně mi ruku zreponoval, jakkoli bych už to rovnání při vědomí znovu zažít nechtěla. Týden sádra a po ústupu otoku k lokti v podobě obří podlitiny operace. V té nejhorší době koronavirové. Ale v pohodě, všechno fungovalo skvěle. Naštěstí. Jen jsem pak měla možnost poznat, jak je pravá ruka bez té levé levá…

Začátkem podzimu jsem vydala knihu. Koronavirus zmařil sice její plánovaný křest, v lepším případě snad jen posunul na jaro, ale i tak z ní mám radost. Kupodivu se má k světu, Mrcha jemně uzená…Přestože trochu zacloumala atmosférou v rodině, vzduch se pročistil a vztahy vyjasnily. A já si plnými doušky užívám toho jasu a čistoty v podobě usmíření. Přesunula jsem pár životních hodnot a odezva je skvělá. S rukou v sádře jsem nenakrájela ani cibuli, ale snacha nám uvařila báječný buřtguláš a za pár dnů koprovku s vejcem tak lahodnou, že jsem musela uznat její prvenství. A věřte nebo ne, uznala jsem to moc ráda…

Radost z podzimu mi přináší i maminka. Naše spojení přes mobil a jednou týdně na skypu ji udržuje v úžasné psychické kondici. Tu fyzickou má od pánaboha, dokonce mnohem lepší než já. Není větší potěšení, než v této nelehké době slyšet v telefonu její smích…

Abych si napravila reputaci v kuchyni, uvařila jsem o víkendu hovězí po burgundsku podle receptu Julie Childové. Poprvé v životě a s levačkou v ortéze. Trvalo mi to dlouho, ale výsledek stál za to. Pustila jsem si k tomu francouzské šansony a upíjela z láhve Bordeaux, než jsem ji celou vylila na voňavé kousky masa se zeleninou a kořením. Při šťouchání brambor už mě sice chytala křeč do pravé ruky, ale stejně jsem si to užila.

Stejně jako si užívám dlouhé procházky podzimním lesem. Nebo podél řeky. Někdy se sousedkou, ale většinou sama. Plus mínus deset tisíc kroků, pokud možno každý den. Dělá mi to moc dobře. Na těle i na duši.

To všechno vám nevyprávím, abych se chlubila. Vůbec ne. Naopak. Je to pouze inspirace, návod na sebeurčení… Jak málo stačí. Jen si přerovnat myšlenky, rozdělit priority, uznat své chyby a pochopit omyly druhých. Sdílet a komunikovat.

Pak nevadí zlomená ruka, ošklivé slovo z pocitu křivdy,  ba ani koronavirus.

Podzim je přece tak krásně barevný…

Hezké vztahy v běhu času vám přeje

HŠ.