Po úspěšné maturitě v roce 1965 jsem nastoupila ve své rodné vesnici jako účetní a se mnou i nový předseda. Byli jsme oba vedeni jako kádrové rezervy - z větší části placeni okresem. Předseda nebyl sice zemědělský odborník, ale byl starší a měl veliké organizační schopnosti.
"Zétra pojedo pro našo prvni véplato, Maruško!" volá na mne předseda.
"Ale véplata bode dělat přes 200.000 korun, mosime pro ňo jet voba dva a vzit si zbraň, na to je předpis," odpovídám já.
"Tak dobře, pojedeme spolo."
Byl krásný letní měsíc, družstvo mělo spousty brigádníků, stavělo se a proto byla tato výplata tak vysoká. Nasedli jsme do auta a odjeli do okresního města. Vezli jsme s sebou všechno - tašku i zbraň.
V bance předseda převzal peníze a jde ke stolku v rohu místnosti. Tam klidně obsah tašky vysype na stůl a položí vedle zbraň. Podívala jsem se něj nechápavě...?
"Maruško bodeme přepočítávat!"
"Ale peněžní styk je založené na důvěře..."
"Peněžní styk možná, ale moje žena vo tem neví. A kdebech ji stovko prošustroval, mosel bech se tóto zbraňó zastřelet..."
Oba jsme se dali do přepočítávání. Bylo toho hodně a nejen ve stokorunách. Tehdy jsem ještě vůbec ani neznala slovo psychiatr - ale podle chování zaměstnanců banky, kteří se na nás chodili dívat jsem pochopila, že jsme asi podobni cvokům.
Všechno bylo v pořádku a předseda mi předal plnou tašku peněz se slovy:
"Zavez to dom a ať je véplata do třech hodin vodpoledne nasáčkovaná a vehlášená, já zde mám ještě schuzo!"
"Autobus ož mě vodjel" ozývám se nesměle.
"Te si nejak poradiš. A abech nezapomněl, zbraň si vezmo pro jistoto s sebó..."
Zůstala jsem stát v Prostějově na náměstí s taškou plnou peněz a přemýšlela, co dělat. V mé hlavě se zrodila jen jediná myšlenka - použít stop.
"Nikdo přece nemůže vědět, že vezu tolik peněz," myslím si v duchu a odvážně kráčím přes město na výpadovou silnici. Jdu, ale mám smůlu. Je polední čas, celkem nic nejede - anebo většinou odbočuje.
Nemám mnoho zkušeností se stopem a tak jdu, jdu...
A nejsem ani na takové pěší cestování moc vhodně oblečena a obuta. Mám na sobě černou úzkou minisukni, lehkou halenku, punčochy a vysoké podpatky.
Vtom uslyším za sebou zvuk motorky a ta vzápětí u mne zastavuje. Ochotný řidič se mne sám ptá:
"Nechcete se svézt, slečno?"
Dívám se na motorku. Je to sice stará Zetka, ale v duchu si myslím:
"Má to dvě kola, jede to a v té sukni to snad taky přežiji..."
Nic netušíc jsem si sedla na sedadlo, v jedné ruce držím tašku s penězi, druhou mám na zadním držadle motorky. Motocyklista se rozjel a teď začalo něco, s čím jsem vůbec nepočítala. Řidiči stačila k řízení jedna ruka a druhou mi začal osahávat nohu. Zděsila jsem se. Hlavou se mi mihla myšlenka - sexuální typ.
"To jedeme krásnou krajinou, to je přímo pohádka," začínám používat svou výmluvnost ve víře, že obrátím pozornost řidiče jinam.
Ale ten se jen pootočil, pohrdavě usmál a ruka stále výš a výš.
Nechci se ještě vzdát...?
"Víte, pane, budu se vdávat, neměl byste si dovolovat," zase jen pohrdavý úsměv a ruka výš.
Teď už začínám být bezbranná. Skočit z motorky za jízdy by bylo šílenství a také nejsem oblečena na útěk - spíš na parket. Nevím si rady. V duchu si jen představuji, že se blížíme k hlubokým lesům, odhaduji řidičovu fyzičku, s kterou se naprosto nemohu srovnat, a začínám si představovat, že řidič někde odbočí a zjistí v tašce tu dávku peněz. Úplně lituji, že nemám u sebe zbraň, avšak vím, že bych ji nedokázala použít ani v sebeobraně.
V nejtěžší chvíli mi už jen napadne prosit o pomoc nejvyšší, a tak v duchu ihned letí moje střelné prosebné modlitby k Pánu Bohu.
Blížíme se k malé vesnici. Řidič se na mne obrátí se slovy:
"Já před vesnicí zastavím, přejedu sám a na konci na vás počkám. Ale musíte mi slíbit, že za mnou přijdete."
Snažím se ovládat. Slézám klidně a dívám se řidiči do očí a bez pocitu viny mu do těch očí lžu:
"Ano, přijdu za vámi..."
Stojím a dívám se, jak motorka odjíždí. Až mi zmizí z očí, teprve se uvolním a vydechnu si. Teď už vím, že jsem zachráněna.
Jenže co dál, vždyť domů to mám ještě tak daleko. Postavila jsem se doprostřed silnice. Musím jet dál stopem, na konci vesnice na mne čeká někdo velice podivný...
Slyším zvuk auta. Roztáhnu obě ruce a donutím auto zastavit. Tentokrát jsem měla štěstí. Ve starším autě je řidičkou žena.
"Prosím vás pěkně, paní, já se potřebuji svézt, vemte mě s sebou..."
"Ale slečno, s tím nepočítejte, já jsem ještě nikdy nevezla stopaře, a že jsem zastavila - bylo to jen proto, že bych vás jinak zranila..."
"Jenže já nutně potřebuji jet. A teď si všímám, na autě máte přivázaný stoleček, kdyby se vám nějak uvolnil, alespoň bych vám ho pomohla upevnit."
"No, stabilitu nemá nejlepší, to je pravda. A tak víte co, slečno, posaďte se."
Auto se rozjelo, na konci vesnice míjíme motorku. Já se na předním sedadle úplně zmenšuji, ale dokáži se přes sklo podívat na "svého řidiče." Ten se se mnou loučí pohledem - je to pohled vraha.
Pomohla jsem výplatu i nasáčkovat a vyhlásila ji vesnickým rozhlasem. Takže peníze se dostaly v pořádku do rukou všem těm, kterým patřily. Večer jsem se potkala s předsedou.
"Maruško jaks dojela? Já jsem měl pech, pichl sem, mosel sem předělávat kolo. Tes to měla meslim snazší."
"No, ani moc ne," pokyvuji záhadně hlavou.
Tato první výplata byla tragikomická, při další se již všichni naučili důvěřovat bance a já jsem už nikdy nevezla tolik peněz stopem...
Pošlete odkaz na tento článek
Když se ráno probudím, nejprve se snažím dopátrat ve své paměti,…
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych…
Babičkovská role, to je požehnání. Je to štěstí. Řekla bych, že je…
Jak já se těšila na odchod do důchodu. Na ta klidná, meditační…
Nevím, kdo řídil můj život, jestli existují nějaké „vyšší síly“ či…
Když jsme byly se sestrou dětmi, vyrůstaly jsme s mamkou a…
Jsem již v důchodu patnáct let. Možná je to jen můj pocit,…
Mé tělo se pomalu řítilo vstříc podlaze. Ale ovládat rychlost v tu…
Nejdůležitější je mít vyřešené bydlení. A pokud jde o samostatnou…
„Neboj, budeme tady jen jeden, maximálně dva dny, ani to nepoznáš…
Ukázkový úvodní text článku
Omlouvám se, ale máme za povinnost zvedat telefony. Nevadí, počkám…
Zemřel mi spolužák a kamarád. Jel jsem mu na pohřeb z Opavy…
„Opravdu s námi nepůjdeš?“ Naléhá kamarádka v…
Neustále čtu o tom, že bychom se měli připravovat na život ve…
Jsou dny pěkné, méně vydařené i dny zvané blbec. S přibývajícím…
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a…
Pootevřu jedno oko a mrknu na budík – čtvrt na osm. Ne, ještě…
Jsem nenapravitelné ranní ptáče. Dokonce mi vyhovuje přechod na…
Mám domek. Krásný, rekonstruovaný, v hezké obci a na dobrém místě.…
Buďto budeš jen čekat na smrt nebo se vzpamatuješ a začneš nový…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Termální prameny mě baví, ale když někde pramení, jsou v zájmu…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Tak jsem se nedávno dožila velmi úctyhodného věku. Mám primát,…
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Jeden večer blbnu, co mi síly dovolí, na pódiu, s elektrickou…
Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí…
Dovolil jsem si luxus. Být líný. Nebyl to dobrý počin. Šlo mi o…
Každý z nás proživá svůj životní příběh. Každý máme svůj příběh…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
"Vyměníme starý, oprýskaný, opotřebovaný a ošklivý nábytek…
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda…
“Kde je dnes pán s králíčkama?” rozhlížela se marně na trhu v…
Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata,…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
Pojedu sama k moři. Tu větu jsem převalovala v hlavě asi pět let.…
Tohle je intimní zpověď zralé ženy. Proto varuji všechny čtenáře,…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
… a jak za to ale nemůžu, protože mi příroda prostě velký…
Opakoval se rok 1997, Bohumín zase pod vodou. Meteorologové…
Když se dcery dozvěděly, že jsem poslal větší obnos do sbírky na…
Ukázkový úvodní text článku
Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v…
Léto už sice skončilo, ale myslím, že není na škodu si tak trošku…
Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva,…
Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela,…
„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo…
My, co jsme dospěli do věku, kdy nás začnou zrádně opouštět i…
Dnešek začal skutečně lahůdkově. V práci nás sedí šest - tři a tři…
Jsem poměrně spokojený dědek. Nad politikou jsem už zlomil hůl, do…
Jak se začínají v médiích pomaloučku polehoučku objevovat zprávy o…
Budeme mít klid, o nic se nemusíme starat, stejně by po nás jednou…
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Příprava na Vánoce v naší rodině začíná koncem října. Obě snachy…
Bolelo to hodně a nakonec se ukázalo, že zákrok v ústní dutině…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Zatímco moje sestra žije aktivním životem pražského seniora,…
Den jako každý druhý s výhledem na krátkou práci v kanceláři,…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Každý máme nastavené možnosti a hranice, přes které už nejede vlak…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %