Na počátku bylo slovo. To slovo ale nebyl onen božský logos, jemuž někteří lidé připisují stvoření světa. To jen Věrka vstrčila prstík do Pravidel českého pravopisu a jedno slovo vyhmátla. Je zcela jedno, jaké. A napsala o něm pěkný článek. A ani si neuvědomila, co tím mohla spustit. A zřejmě i spustila. A tak jsem, s odvráceným zrakem, také do svých Pravidel vložil prst. A našel slovo.

Přísahám, že si nevymýšlím a že nejde o žádný podvod. Ten prst nebyl vložen cíleně. Byl vložen zcela náhodně. Ale něco vyššího asi zapracovalo. Můj prst totiž spočinul na slově „NIL“. Nedlouho předtím jsem tím samým prstem jezdil po mapě starověkého Egypta, hledaje na řece Nil název sídelního města faraona Psammetika I. z 26. dynastie. Je to pro mne moc zajímavé jméno v souvislosti s publikací o Předním východě, kterou právě píši. Ale je to spíš moc pěkná náhoda. 

Nil. Řeka života. Pochopitelně se mi při tomto slově vybaví nejdříve naše nádherná pětidenní cesta luxusní turistickou lodí po této řece v roce 2011. Nil, který se mi svým, až magickým, kouzlem navěky zapsal do duše. Proto mne můj náhodný výběr až šokoval. Tak tedy něco málo o této majestátní řece.

 * * *

Žhnoucí slunce, proti modré obloze vzhůru se tyčící koruny datlových palem a v dáli na obzoru nekonečná skalnatopísčitá poušť. To je malebný obraz krajiny podél Nilu. Pozorný cestovatel, hovící si pohodlně v křesle na horní palubě přiměřeně luxusní nilské lodi, může občas pozorovat i malá stádečka skotu či oslíků, pasoucích se při pobřežních mělčinách a občas i pár felláhů v dlouhých galábijích, pachtících se na svých skrovných políčkách, či odpočívajících ve stínu datlovníků na břehu této majestátní řeky. Dávná minulost se zde bezprostředně prolíná s přítomností. Háje datlových palem se na obou březích střídají s políčky kukuřice, cukrové třtiny, nízkých banánovníků či bambusu, s tisíciletými chrámy a žlutočervenošedou barvou skal Arabské pouště. Skrovné příbytky felláhů a rybářů z nepálených cihel, většinou bez střechy, nebo jen lehce pokryté rákosem či palmovými listy, při břehu ženy, peroucí prádlo, a houf dětí, dovádějících v pobřežní mělčině. Stejný obrázek jako před staletími. Poklidnou hladinu řeky občas rozčeří tradiční felúky s  šikmými stožáry nebo výletní loď, jedoucí opačným směrem.

Kemet – Černá zem. Tak nazývali staří Egypťané ten úzký pruh úrodné země kolem Nilu, táhnoucí se v délce zhruba 1500 kilometrů celou zemí od jihu až ke svému vyústění do Středozemního moře. To ostatní byl  Dešret – červená zem, obávané území smrti, kde vládl nemilosrdný Sutech, bůh chaosu a bouře.

Nil. Řeka, která se jako dlouhý had vine polovinou Afriky od Viktoriina jezera v Tanzanii, přes Ugandu, Súdán a Egypt. Nedaleko súdánského Chartúmu přibírá vody Modrého Nilu, pramenícího v etiopském jezeře Tana, poté se noří do oblasti velké arabské pouště, aby se na konci své, více než šestitisícové, pouti rozvinula jako květ lotosu do úrodné delty při pobřeží Středozemního moře. Šest tisíc šest set sedmdesát kilometrů života. To platilo zejména ve starověku, kdy byli obyvatelé, žijící v jeho údolí, na jeho životadárné síle zcela závislí. Pravidelné záplavové cykly po jarních monzunových deštích v etiopských horách přinášely od nepaměti do nilského údolí úrodné bahno a právě na něm se zrodila egyptská civilizace. Ne nadarmo nazval starořecký dějepisec Herodotos Egypt „darem Nilu“. Staří Egypťané nazývali tuto řeku prostým názvem – iteru. Iteru znamená velkou řeku. A taky život. Nebylo určitě těžké poznat, o jakou řeku vlastně jde. V Egyptě žádná jiná řeka totiž není.

Obyvatelstvo, které se s měnícím se klimatem postupně usídlovalo čím dál tím blíže toku řeky, si vytvářelo svá sídla především na severu v oblasti říční delty a poté v jižní části země přibližně mezi dnešním Asuánem a Thébami. Díky této dualitní povaze osídlení se obě mocenská centra – horní a dolní Egypt -  vyvíjela odděleně. Proces sjednocení země se udál relativně velmi rychle. Během pár generací. Na přelomu třetího a čtvrtého tisíciletí už existuje jednotný egyptský stát, zahrnující velké území od prvního asuánského kataraktu až po Středozemní moře. Ústředním článkem tohoto vývoje byl Nil. Životodárná řeka, líně plynoucí tímto úrodným pásem země. Kolébka lidské kultury a civilizace s pozůstatky dávných dob, rozesetých podél jejích břehů.

Dvě časové roviny se zde prolínají. Dnešek, s  narůstajícími problémy arabského světa, a dávná minulost záhadné, mysteriózní civilizace. Dvě časové roviny, mezi nimiž není bohužel žádný most.

Luxor, západ slunce na Nilu

* * *