Padesát pět tisíc lidí z různých zemí světa odpovídalo v průzkumu veřejného mínění, zda a jak často mají pocit, že jsou osamělí. Mezi lidmi ve věku šestnáct a dvacet čtyři let je to čtyřicet procent, zatímco mezi lidmi nad sedmdesát pět let necelých třicet procent. Průzkum zveřejnila britská společnost BBC a vzbudil mezi psychology poměrně velký rozruch. Potvrdil to, o čem se mezi nimi delší dobu mluví. Mladí lidé neumějí navazovat skutečné osobní kontakty, mají pouze virtuální přátele, málo chodí do společnosti. A vlastně si ani neuvědomují, že se dá žít jinak. Naopak senioři, pokud se cítí osamělí a vadí jim to, velmi často tento stav řeší. Kontaktují se mezi sebou, dávají se do řeči, vyhledávají společenské akce, zájmové kroužky. Protože jsou ze svého mládí zvyklí vidět se s lidmi tváří v tvář. Když to nějakou dobu nemají, cítí, že jim to schází. A mají nyní hodně příležitostí s pocity samoty zatočit.,

Průzkum na podobné téma dělala také britská charitativní organizace Young Women´s Trust. Vyplynulo z něj, že samotou trpí dvacet procent Britů ve věku osmnáct až třicet let. Ovšem mezi lidmi ve věku mezi šedesátkou a sedmdesátkou takové pocity popsalo deset procent lidí. Nejde o případy, kdy se lidé občas cítí sami, ale o takové, kdy se lidé vyloženě propadají do špatného psychického stavu, protože mají dojem, že nikoho nezajímají, že se nemají komu svěřit, že jsou na světě naprosto osamělí.

„Jednu dobu jsem si uvědomila, že si povídám jen se svou kočkou a notebookem, tak jsem si řekla, že s tím musím něco udělat,“ vypráví čtyřiasedmdesátiletá Zdenka, bývalá učitelka. „Byla jsem zvyklá, že jsme s kolegyněmi chodily pro práci na zákusek, na kávu. Byla jsem mezi mladými lidmi. S manželem jsme často chodívali s přáteli na různé akce. Když manžel zemřel a já už byla v penzi, můj život se naprosto změnil. Byly týdny, kdy jsem třeba tři dny s nikým nepromluvila. Někteří bývalí známí zemřeli, někteří jsou nemocní, už nikam nechodí. Najednou mi došlo, že jsem sama, osamělá. Syn žije v Německu, voláme si občas, vidíme se jednou do roka. Strašně mi začal chybět kontakt s lidmi, normální povídání si. Tak jsem začala chodit sama na výlety do hor, na výstavy, na přednášky. Cíleně jsem si hledala příležitosti, kde bych se mohla setkat s lidmi podobných zájmů. A hodně mi to pomohlo. Stačí, že si na přednášce popovídám s dámami, které neznám, ale sedí vedle mě, takže se ukáže, že nás zajímají podobné věci. Nebo se dám do řeči s pánem, který si vedle mě sedl u horské chaty na pivo. Nemám problém si jen tak něco říct s cizími lidmi. Vracím se domů s potřebnou dávkou společenského kontaktu, s potřebnou dávkou vypuštěných a přijatých slov a je mi hned lépe.“

Naopak Zdenčina vnučka žije úplně jinak. „Ona vlastně nemá reálné přátele, s většinou se kontaktuje přes internet. Už v době před koronavirem nikam nechodila, pořád seděla doma a byla s někým ve spojení přes notebook. Zároveň se pořád trápí nějakými smutky, není si jistá sama sebou, brečí, hroutí se z každé pitomosti. Svěřila se mi, že ji nikdo nemá rád, že holky jsou falešné, že se cítí osamělá. Když jsem se jí zeptala, jestli si o tom někdy popovídala s kamarádkami, zda si vyříkaly, čím se vzájemně trápí, řekla, že když ji někdo štve, nedá mu lajk. Ony se jen značkují přes ty svoje sociální sítě, ale vůbec se nestýkají osobně, nesvěřují se navzájem, neuzavírají pevná přátelství, spojenectví, jak to bylo běžné za našeho mládí,“ přemítá Zdenka.

Výsledky výzkumu stavu osamělosti jsou nejhorší ve vyspělých zemích, kde většina obyvatel používá internet a žijí na slušné ekonomické úrovni. Jde totiž o prostředí, ve kterém je kladen důraz na individualitu, na úspěch, na výkon. Méně vyjadřovali pocity osamělosti lidé žijící například v jižní Evropě nebo v Latinské Americe, kde je kladen větší důraz na rodinné soužití, na tradiční klanové struktury.

„Samota má na lidský organismus podobné účinky jako pravidelné kouření. Je dokonce škodlivější než obezita nebo nedostatek pohybu. Problém je v tom, že mladá generace s pocity samoty vyrůstá od dětství. Staří lidé se samotou zpravidla potkávají až ve vyšším věku, takže s ní nestráví tolik života a proto je tolik nezničila, jako poznamená současnou mladou generaci,“ uvedla profesorka Juliana Holt Lunstadová, která na téma osamělost přednáší a píše knihy.

„Já měl ve dvaceti spoustu kamarádů, kamarádek. Pořád jsem něco organizovali, někam jezdili. Byla to doba nadšeného budovatelství, tak jsem vedl pionýrský kroužek, jezdívali jsme pomáhat stavět zoologickou zahradu, tábořili jsme, hráli na kytary u ohně. Vyšel jsem ven a během půl hodiny jsem potkal ve městě třeba dvacet známých, se kterými jsme něco prohodili,“ vypráví pětaosmdesátiletý Jindřich. A pokračuje: „Vnuci sedí doma. Koukají do mobilu. Nechodí za kamarády, nikdo nechodí za nimi. Na dovolenou ještě ve dvaceti jezdili s rodiči. Když jsem se jich ptal, jestli mají nějakou svou partu, nevěděli, co mám na mysli. Říkali, že ani z práce se u nich nechodí na pivko. Když jsem spočítal, kolik slov každý z nich tak za den pronese, došel jsem k závěru, že já, nemocný, sám žijící starý dědek, vdovec, žiju společenštěji než oni,“ dodává.

Někteří lidé vyššího věku se velmi dobře vyrovnají s tím, že se jejich život zklidní, že žijí sami. Pokud jsou introverti, může jim poklidný single život vyhovovat. Jiní jsou naopak ze ztráty práce, blízkých, přátel, zdraví a schopností žít aktivně, naprosto vykolejení a propadají pocitům osamělosti, nepotřebnosti. Každopádně je to pro většinu seniorů něco nového, něco, s čím si musejí poradit. Pro mladé lidi je čím dál častěji osamělost běžnou součástí života už od dětství. A teprve čas ukáže, jak tento jev současnou mladou generaci poznamená.