"San Marino založil v roce 301 potulný mnich sv. Marinus asi 25 km od italského letoviska Rimini. Je to nejstarší stále existující republika světa a zároveň třetí nejmenší stát Evropy. Cesta sem vede jen po silnici, železnici ani letiště nemá. Přesto ho každoročně navštíví kolem 3,5 milionů lidí. Většinou se zdrží jen jeden den..."

Navštívili jsme Rimini a poté San Marino a po prohlídce se rozhodli, že si dáme v poledne nějaký oběd. Zašli jsme do pizzerie. Nebudu nic riskovat (za těžce našetřené peníze) a dám si něco, o čem vím, že to sním.

Dcery byly téhož názoru. Manžel ale jako vždy byl v opozici proti nám, ženským,  a že si dá pizzu s dary moře, ačkoliv jsem ho varovala, že to přece nikdy nejedl. Právě proto - odvětil vzpurně.

A zatímco my se pustily do svých porcí, on chvíli čekal, než mu přinesli požadovanou pizzu. Mezi svými sousty jsem ho pozorovala. Podrobil pizzu nejprve bedlivému zkoumání – no jo, bylo tam všechno, i malá chobotnička ! Začal se v tom podezřele hrabat a najednou převrátil půlku pizzy přes tu druhou a navrch položil ubrousek.  Aha, něco našel, zaradovala jsem se jízlivě. Odložil i příbor, aniž do pizzy vůbec hrábl. No co je, chtěls dary moře, máš dary moře ! Mlčel a tvářil se divně. Bodejť by ne, určitě zas došlo na má slova. Až venku jsme z něj vypáčily, že z pizzy na něj mrkala dvě očička ! Ono to bylo všechno ještě živé a hýbalo se to ! Teda neslyšela jsem, že by si Italové libovali v pojídání těch potvůrek zaživa, ale někdo holt rád vdolky a jinej…zas pořádně propečenou vepřovou.

No bezva, kdyby sis dal to, co my, mohly jsme si místo tvé pizzy koupit nějakou tu parádu, setřely ho dcery. Pak se nám ho přece jen zželelo, že bude mít do večera hlad, a koupily jsme mu bagetu. Bez očiček !  A já si představovala, jak muselo být tomu chytrému zvířátku, nejdřív ho ohřejou v troubě a pak  ho  někdo,  s odpuštěním, sežere zaživa …. ale vždyť naše prase je taky chytré…a co s ním  děláme !!! Jestli já bych se neměla stát vegetariánkou…