Na odhalení toho, co mu skutečně je, jsme stále čekali, ale diagnóza nikdy stanovena nebyla,“ říká. Manžel pak náhle zemřel a Janu i její děti čekalo roční martyrium kolem nevelkého dědictví.

„Díky tomu, že jsem se více než čtyřicet let pohybovala po pražských nemocnicích, věděla jsem, na koho se mám obrátit. Nebylo vyšetření, které bychom neabsolvovali. Naší jedinou nadějí byl nový ošetřující lékař. Vždy, když jsme u někoho zůstali v péči, vedlo to ke stereotypu v léčbě a nelepšícímu se stavu pacienta. S příchodem do nové ambulance či na novou kliniku přicházely nové diagnózy, které se postupně nepotvrzovaly. Manžel stále více chátral. Snad nejhorší bylo pozorovat, jak mozek vnímá a pracuje, ale on nebyl schopen vůbec mluvit”, uvádí Jana, která si nepřála uvést celé jméno.  

Poslední dva roky pan Jan potřeboval péči 24 hodin denně. Jana si blahořečila, že si vybrala právě zdravotnickou profesi. Pak musela na pár dnů využít služeb takzvané odlehčovací péče v domově seniorů. Denně za Janem dojížděla, zatímco řemeslníci upravovali jejich byt tak, aby měl Jan lepší podmínky k omezenému pohybu. Jenže pátý den Jan nenadále ve svém dočasném útočišti zemřel. „Měsíce a měsíce sledujete, jak vašeho partnera postupně opouští život. Usínáte a probouzíte se s myšlenkou na jeho odchod. Zdálo by se, že jste si na smrt již přivykli. Ale není tomu tak. Na příchod smrti blízkého člověka si totiž nezvyknete nikdy. Snad je příčinou i to, že se o smrti tak málo mluví, že zůstává jakýmsi tabu,“ konstatuje paní Jana. 

V případě úmrtí mimo domov se o první nutné kroky postará zařízení, ve kterém dotyčný skonal, což pro ni bylo určitou úlevou. Má i dvě dospělé,  velmi obětavé děti - nemusela tak jít na pohřební službu sama a mohla se s nimi radit o nezbytných přípravách pohřbu. Absolvovala s nimi i první návštěvu u notářky, která jim byla přidělena. 

Ještě za života manžela vše, co bylo možné, převedli na děti. Jan byl první, kdo manželku upozornil, ať převede všechny jejich finance na jeden účet a část hotovosti vybere. Bylo to moudré, protože účty ihned po oznámení úmrtí banky uzavřou a poslední záležitosti člověka nepatří k těm nejlevnějším.  

Děti byly přesvědčeny, že dědické řízení z výše uvedených důvodů proběhne rychle – předmětem dědictví v podstatě bylo jen dvacet let staré auto či zařízení domácnosti. To, co po nich notářka chtěla, je překvapilo. Chrlila další a další pokyny, co je třeba zařídit - podle paní Jany jim neporadila, jen je zahrnovala příkazy. Největší překážkou byl přepis dodavatele elektrické energie na vdovu a doklad o tom, že není domácnost za energie nic dlužná. Pěkný rébus je také čekal v bance. „Neměli speciální oddělení či dobře vyškolené úředníky pro případ vyřizování pozůstalosti. Naše poradkyně, k níž jsme chodili téměř třicet let, byla převelena na jinou pobočku. My jsme pokaždé novému úředníkovi vysvětlovali, co po nás notářka požaduje,“ rozhořčeně dodává paní Jana. 

Martyrium kolem dědického řízení trvalo téměř rok. Až po této době mohla paní Jana navštívit zařízení, v němž její manžel zemřel a věnovat mu pět set korun, které měl v peněžence, když tam přišel. Chtěla jim je darovat hned po jeho úmrtí, ale to nebylo možné, protože obsah peněženky byl součástí dědictví. Darovací smlouvu sepsala skoro rok po manželově smrti. Vdovský důchod, o který si požádala, se vyřizoval asi půl roku. Naštěstí se vyplácí zpětně od data úmrtí. 

Paní Janě se všemi záležitostmi pomáhaly její dvě děti. „Je s podivem, jak málo jsou úředníci ochotni pomáhat náhle ovdovělým lidem. Ta životní etapa je sama dost tíživá na to, aby ji zvládl každý sám,“ dodává paní Jana.