Před časem jsem našla jednu svoji fotografii. Zaujala mě a trochu dojala. Ta šťastná holčička jsem skutečně já? Ano, i já jsem měla ve svém nepříliš radostném dětství hezké okamžiky. Ten zvěčněný na fotografii k nim bezesporu patřil.

Nevěděla jsem, jak mám fotku zveřejnit. Na Foto dne jsem ji dát nemohla, je moc vysoká. Napadlo mě vložit ji do textu. To mě naučí Jenda. A text napsat umím.

Na tu, pravděpodobně, besídku si nepamatuji. Ale na ty šatičky ano. Byly nebesky modré, s bílými králíčky. Jemně vroubkované, asi manšestrové. To slovo jsem tehdy samozřejmě neznala. Měla jsem je moc ráda.

Matně si vzpomínám, jak u nás probíhal večer, kdy naděloval Mikuláš. Především jsem byla upozorněna, že zlobivé děti dostávají brambory a uhlí. Táta se někam vytratil, nepátrala jsem po tom. Asi k babičce a dědovi, kteří bydleli o patro výš. Za chvíli se ozval zvonek. Za dveřmi stál Mikuláš s plnovousem, v bílé čepici a plášti. Zeptal se mě, jestli jsem byla hodná. Co jsem odpověděla, samozřejmě nevím. Nejspíš jsem roztřeseně řekla, že ano. Na jeho vyzvání jsem rozpačitě odříkala nějakou básničku. Za to jsem dostala kolekci čokoládových ozdob na stromeček. A červený sáček s mašlí. Pravděpodobně v něm byly nějaké dobroty, už nevím a nechci rodičům křivdit. Ale bramboru a uhlí si skutečně pamatuji. Jestli Mikuláše doprovázeli anděl a čert, také nevím. Myslím, že k nám nechodili.