Slovo domov je abstraktní pojem, který dostává u každého člověka různou konkrétní podobu. Jako dítě jsem o tom moc nepřemýšlel. Domov byl pro mne vždy tam, kde byla v té chvíli moje rodina. A ta rodina neměla nikdy důvod stěhovat se za lepším. Byla to rodina docela konzervativní. Ostatně, přílišné stěhování za prací nebylo v té době ani zvykem. A tak obzor mého dětského domova byl omezen pozdně barokní budovou Dvořákova památníku, velkým lobkovickým zámkem na kopci nad železniční tratí, gotickým kostelíkem sv. Ondřeje před domem, širokým tokem Vltavy, mířícím k veltruskému jezu, a malebnými prostory Ovčína, navždy už spojenými se zesnulým již přítelem Jiřím.
Ale člověk vyrůstá a jeho domov mění svou tvář. Na dlouhé roky se stala mým domovem Praha. Tam byla moje rodina, bylo tam město, jako ten nejvlastnější symbol naší vlasti, naší národní identity, město s neopakovatelným panoramatem a atmosférou, která se mi dostala hluboko do podvědomí. Byl to domov, ale stále jsem o tom příliš nepřemýšlel.
Vědomí domova se člověku ukládá do mysli podvědomě už od toho nejranějšího mládí. Možná k tomu přispěla i škola, která na rozdíl od dnešního kosmopolitního myšlení kladla tehdy důraz i na národní sebevědomí, znalosti české historie a českých reálií vůbec. Kde je tomu dnes konec!
Jak člověk stárne, tak vědomí jeho domova dostává čím dál tím víc svůj abstraktní význam. Už se nedívá příliš dopředu u vědomí toho, že jeho pohled vpřed logicky nemůže být příliš optimistický, ale začíná se ohlížet zpátky za dobou, kdy o smyslu slova domov nemusel příliš přemýšlet a kdy měl vše teprve před sebou. Jeho životní hodnoty se pod vlivem prožitého života přece jen trochu mění.
Když jsem před nedávnem procházel Nelahozevsí, kde jsem vyrůstal, sedl jsem si poté do místní Mariny ke kávě a díval se na řeku, kde jsme si jako děti hráli. Cítil jsem přitom něco zvláštního. A když jsem o týden později seděl se spolužákem Karlem u piva na terase kralupské výletní restaurace na Hostibejku, pocítil jsem úplně to samé. Při pohledu na notoricky známá místa jsem začal uvažovat o tom, co znamená pro mne slovo domov. V těchto chvílích moje vnímání pojmu domov dostalo zcela konkrétní podobu. Vzpomněl jsem si na otce, který před každou naší cestou do Třebenic, kde se narodil, nám říkal – pojedeme domů. Marně ho matka přesvědčovala, že doma je v Nelahozevsi. Pro otce to bylo jednoznačné. Doma byl tam, kde vyrůstal, kde žili jeho rodiče. A tak na závěr mi dovolte použít malou citaci z mojí další připravované knihy „Výprava do ztraceného času." Tato slova jsem napsal právě po návštěvě té výše vzpomínané restaurace na Hostibejku:
„Vyšli jsme ven na terasu. Příjemné podzimní dny už odvály ze stromů většinu listí. Průhledem mezi obnaženými větvemi vidím dole pod kopcem Vltavu. A o kousek dál po proudu se vysoko nad řekou tyčí mohutná budova nelahozevského lobkovického zámku.
Přemýšlím, proč se vlastně do tohoto ošklivého města, které nemá vůbec žádné náměstí, pořád vracím. Ale asi to bude tím, že jsem v Lobečku, přímo proti Hostibejku na druhé straně řeky, poprvé políbil svou malou tanečnici Janu, že dole ve městě je funkcionalistická budova gymnázia, kde jsem po tři léta vítězně bojoval se zarputilým třídním Čáňou a že tady, na místní hřbitov už pomalu odcházejí i moji kamarádi. Těch důvodů proč, by se našlo ale ještě víc. A tak se budu sem do Kralup a do Nelahozevsi určitě ještě nějaký ten čas navracet. A možná to bude proto, že jsem tu býval doma. A možná, že tady doma ještě docela malým kouskem jsem. Nechť mi to mé současné Litoměřice i s několika krásnými náměstími prominou.“
![]()
Nelahozeves, památník dra. Antonína Dvořáka
![]()
nelahozevská Marina Vltava
Pošlete odkaz na tento článek
Taky vás občas ovládá pocit, že "čas je běžec příliš rychlým…
Tvářila se kysele. Kamarádka L. Potkala jsem ji za slunečného dne.…
Letošní rychlý nástup jara mě příjemně překvapil. Pospíšily si i…
Usínám a blikne mi hlavou, co mě zítra čeká. Jako celoživotní…
Bylo ráno jako každé jiné, kdy musím ven se svým pejskem. Naše…
Tak copak tu máme dneska? Dívám se ráno do stolního kalendáře.…
Jistě si říkáte, co je na téhle fotografii zajímavého a…
Když se ráno probudím, nejprve se snažím dopátrat ve své paměti,…
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych…
Babičkovská role, to je požehnání. Je to štěstí. Řekla bych, že je…
Jak já se těšila na odchod do důchodu. Na ta klidná, meditační…
Nevím, kdo řídil můj život, jestli existují nějaké „vyšší síly“ či…
Když jsme byly se sestrou dětmi, vyrůstaly jsme s mamkou a…
Jsem již v důchodu patnáct let. Možná je to jen můj pocit,…
Mé tělo se pomalu řítilo vstříc podlaze. Ale ovládat rychlost v tu…
Nejdůležitější je mít vyřešené bydlení. A pokud jde o samostatnou…
„Neboj, budeme tady jen jeden, maximálně dva dny, ani to nepoznáš…
Ukázkový úvodní text článku
Omlouvám se, ale máme za povinnost zvedat telefony. Nevadí, počkám…
Zemřel mi spolužák a kamarád. Jel jsem mu na pohřeb z Opavy…
„Opravdu s námi nepůjdeš?“ Naléhá kamarádka v…
Neustále čtu o tom, že bychom se měli připravovat na život ve…
Jsou dny pěkné, méně vydařené i dny zvané blbec. S přibývajícím…
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a…
Pootevřu jedno oko a mrknu na budík – čtvrt na osm. Ne, ještě…
Jsem nenapravitelné ranní ptáče. Dokonce mi vyhovuje přechod na…
Mám domek. Krásný, rekonstruovaný, v hezké obci a na dobrém místě.…
Buďto budeš jen čekat na smrt nebo se vzpamatuješ a začneš nový…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Termální prameny mě baví, ale když někde pramení, jsou v zájmu…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Tak jsem se nedávno dožila velmi úctyhodného věku. Mám primát,…
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Jeden večer blbnu, co mi síly dovolí, na pódiu, s elektrickou…
Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí…
Dovolil jsem si luxus. Být líný. Nebyl to dobrý počin. Šlo mi o…
Každý z nás proživá svůj životní příběh. Každý máme svůj příběh…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
"Vyměníme starý, oprýskaný, opotřebovaný a ošklivý nábytek…
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda…
“Kde je dnes pán s králíčkama?” rozhlížela se marně na trhu v…
Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata,…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
Pojedu sama k moři. Tu větu jsem převalovala v hlavě asi pět let.…
Tohle je intimní zpověď zralé ženy. Proto varuji všechny čtenáře,…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
… a jak za to ale nemůžu, protože mi příroda prostě velký…
Opakoval se rok 1997, Bohumín zase pod vodou. Meteorologové…
Když se dcery dozvěděly, že jsem poslal větší obnos do sbírky na…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %