Slovo domov je abstraktní pojem, který dostává u každého člověka různou konkrétní podobu. Jako dítě jsem o tom moc nepřemýšlel. Domov byl pro mne vždy tam, kde byla v té chvíli moje rodina. A ta rodina neměla nikdy důvod stěhovat se za lepším. Byla to rodina docela konzervativní. Ostatně, přílišné stěhování za prací nebylo v té době ani zvykem. A tak obzor mého dětského domova byl omezen pozdně barokní budovou Dvořákova památníku, velkým lobkovickým zámkem na kopci nad železniční tratí, gotickým kostelíkem sv. Ondřeje před domem, širokým tokem Vltavy, mířícím k veltruskému jezu, a malebnými prostory Ovčína, navždy už spojenými se zesnulým již přítelem Jiřím.

Ale člověk vyrůstá a jeho domov mění svou tvář. Na dlouhé roky se stala mým domovem Praha. Tam byla moje rodina, bylo tam město, jako ten nejvlastnější symbol naší vlasti, naší národní identity, město s neopakovatelným panoramatem a atmosférou, která se mi dostala hluboko do podvědomí. Byl to domov, ale stále jsem o tom příliš nepřemýšlel.

Vědomí domova se člověku ukládá do mysli podvědomě už od toho nejranějšího mládí. Možná k tomu přispěla i škola, která na rozdíl od dnešního kosmopolitního myšlení kladla tehdy důraz i na národní sebevědomí, znalosti české historie a českých reálií vůbec. Kde je tomu dnes konec!

Jak člověk stárne, tak vědomí jeho domova dostává čím dál tím víc svůj abstraktní význam. Už se nedívá příliš dopředu u vědomí toho, že jeho pohled vpřed logicky nemůže být příliš optimistický, ale začíná se ohlížet zpátky za dobou, kdy o smyslu slova domov nemusel příliš přemýšlet a kdy měl vše teprve před sebou. Jeho životní hodnoty se pod vlivem prožitého života přece jen trochu mění.

Když jsem před nedávnem procházel Nelahozevsí, kde jsem vyrůstal, sedl jsem si poté do místní Mariny ke kávě a díval se na řeku, kde jsme si jako děti hráli. Cítil jsem přitom něco zvláštního. A když jsem o týden později seděl se spolužákem Karlem u piva na terase kralupské výletní restaurace na Hostibejku, pocítil jsem úplně to samé.  Při pohledu na notoricky známá místa jsem začal uvažovat o tom, co znamená pro mne slovo domov. V těchto chvílích moje vnímání pojmu domov dostalo zcela konkrétní podobu. Vzpomněl jsem si na otce, který před každou naší cestou do Třebenic, kde se narodil, nám říkal – pojedeme domů. Marně ho matka přesvědčovala, že doma je v Nelahozevsi. Pro otce to bylo jednoznačné. Doma byl tam, kde vyrůstal, kde žili jeho rodiče. A tak na závěr mi dovolte použít malou citaci z mojí další připravované knihy „Výprava do ztraceného času." Tato slova jsem napsal právě po návštěvě té výše vzpomínané restaurace na Hostibejku:

„Vyšli jsme ven na terasu. Příjemné podzimní dny už odvály ze stromů většinu listí. Průhledem mezi obnaženými větvemi vidím dole pod kopcem Vltavu. A o kousek dál po proudu se vysoko nad řekou tyčí mohutná budova nelahozevského lobkovického zámku.

Přemýšlím, proč se vlastně do tohoto ošklivého města, které nemá vůbec žádné náměstí, pořád vracím. Ale asi to bude tím, že jsem v  Lobečku, přímo proti Hostibejku na druhé straně řeky, poprvé políbil svou malou tanečnici Janu, že dole ve městě je funkcionalistická budova gymnázia, kde jsem po tři léta vítězně bojoval se zarputilým třídním Čáňou a že tady, na místní hřbitov už pomalu odcházejí i moji kamarádi. Těch důvodů proč, by se našlo ale ještě víc. A tak se budu sem do Kralup a do Nelahozevsi určitě ještě nějaký ten čas navracet. A možná to bude proto, že jsem tu býval doma. A možná, že tady doma ještě docela malým kouskem jsem. Nechť mi to mé současné Litoměřice i s  několika krásnými náměstími prominou.“

Nelahozeves, památník dra. Antonína Dvořáka

nelahozevská Marina Vltava