První, druhá a teď možná třetí vlna znovu zavře hospody, zimní radovánky na horách se změní na domácí posedávání u televizních pohádek, ulice se vylidní. A znovu a dokola nás čekají roušky, testy, karantény a deprese.

Po těch devíti měsících dochází dobrá nálada i těm největším optimistům. A naděje v nedohlednu. Není jí ani ta vakcína, která je teprve na cestě do Česka, ale půl národa ji už předem odmítá.

Je těžké držet si svěží mysl, když člověk vidí, jak vir zametá i s těmi, kdož mají určovat hlavní bojovou strategii. Dva ministři zdravotnictví už padli, třetímu brzy ukousne hlavu jeho vlastní PES. Krizový velitel Hamáček pochopil, že podruhé už červený svetr nezabere, a hrozí odchodem z vlády, no a premiéru Babišovi už to vůbec nevadí...

Koronavirus už nebaví ani ministry, ani hospodské a hoteliéry, ani herce, ani nás, důchodce.

Ukazuje se, že polovičatá řešení nefungují. Nastoupit by měl buď nekompromisní lockdown (svátky nesvátky), anebo totální rozvolnění. Nevím, jestli má cenu v pětasedmdesáti dýchat do roušky, nevidět se s rodinou, vnoučaty, kamarády z hospody. Už mě nebaví každý den sledovat, který okres je fialový, zelený či oranžový a jestli je "er" rovno jedné nebo zase nad jednou. Už nechci v obchodě deset minut roztahovat igeitový pytlík, protože si nemůžu plivnout do dlaní. Už se nechci dívat na Babišovy a Blatného odstávající lopuchy a poslouchat Havlíčkovu rychlopalbu. 

Dávám čínskému viru termín do konce roku. Po Novém roce si už roušku nenasadím. A možná už ani nic nenapíšu.

Tak šťastné a veselé.