Kdo z vás se někdy nedostal do nepříjemné situace, ať zvedne ruku. V zaplněném vysokokapacitním sále, troufnu si tvrdit, by se nad hlavami netřepetala ruka žádná.

V nákupním centru jsem se zdržela déle, než jsem plánovala, a tak jsem musela použít toaletu. Návštěvu této potřebné místnosti jsem odkládala doufajíc, že vydržím. Nevydržela jsem a musela jsem počkat, až se některá kabinka uvolní, přešlapovala jsem z nohy na nohu, překřižovala je tu na jednu, tu na druhou stranu v bláhové mysli, že si nikdo nevšimne střídání bělosti tváře se zarudnutím. Vletěla jsem do volné kabinky a v rychlosti provedla vše, co se v této malé intimní místnůstce dělá. Až na to, že v tom spěchu jsem se nezamkla, a tak s kalhotami na půli žerdě jsem se za chvíli přetlačovala o dveře s další zájemkyní. Obě jsme se navzájem omlouvaly a já litovala, že jsem zapomněla na jednu z několika zásad diplomatů: jít na záchod vždy, když je k tomu příležitost. Já jsem na svůj močový měchýř spoléhala příliš dlouho.
Kamarádka mi vyprávěla, jak se mohla hanbou propadnout, když po dlouhé době na ulici potkala známou a v dobré víře se zeptala, jak se daří babičce. Po odpovědi, že před měsícem zemřela, se zmohla jen na – to je mi líto, rozloučila se a odběhla. Pocit studu možná nebyl na místě, o smrti nevěděla.
Jiná kamarádka potkala bývalou spolužačku s tříletou holčičkou. Pověděly si o studiích, zaměstnáních, bydlišti, cestování. Došlo i na děti i na manželství. Na otázku, zda je spolužačka vdaná a kdo je tatínkem, se moje kámoška dozvěděla, že holčička je ze zkumavky a spolužačka žije s tou, která za ní ve třídě seděla o dvě lavice dále. S Alenou.
Jiná známá po dvou letech potkala bývalou kolegyni a pochválila jí slušivý účes. Po zjištění, že je to paruka, protože kolegyni po chemoterapii slezly vlasy, nevěděla, co dříve. Omluvit se? Zeptat se, jak na tom se zdravím je teď? Popřát uzdravení? Zjevně chápavá kolegyně se prý jen usmála se slovy, že se nic neděje, vždyť přece o její nemoci nevěděla.
V kanceláři jsme se bavili, kdo že se to dostal do prekérnější situace. Nejčastější byly nevypnuté mobily, které zazvonily uprostřed důležité schůzky, v divadle, v kině, na koncertě, na pracovním pohovoru.
Trumfla jsem je. Vyprávěla jsem epizodku, kdy jsem si vzala do ruky mobil, protože jsem chtěla vypnout zvonění, ale ve stejné chvíli můj telefon zazvonil. Volal mi manžel, co že má nakoupit. Odbyla jsem ho, že se ozvu, že už musím jít. Telefon jsem vložila do kapsy kabátu a vešla. Za deset minut se ztichlým sálem nesl vyzváněcí tón mého mobilu. V prvním momentu jsem doslova ztuhla, šly na mě mrákoty. Začaly se po mně otáčet pohoršující, zamračené obličeje, žena stojící vedle s opovržlivým pohledem do mě šťouchla, já se vzpamatovala a zvonění vypla. Krve by se ve mně nedořezal. Stála jsem v malé obřadní síni strašnického krematoria na pohřbu kolegyně. Do dneška, když si na to vzpomenu, mi naběhne husí kůže. Janě se omlouvám, a vím, že díky jejímu smyslu pro humor se na mě shůry dívá s chápavým úsměvem.