Tak tahle moje malá, chlupatá kamarádka slaví tuto sobotu, devátého ledna, už své třinácté narozeniny. Je to vlastně už psí babička. Říkal jsem jí to, ale příliš tuto informaci nevnímala. Dívala se na mne svým upřeně oddaným pohledem a určitě přemýšlela, co dostane ještě dobrého navíc, po své obvyklé večeři.

Nic nebude, moje milá. Doktorka na veterině říkala, že máš nadváhu, tak dej pokoj.

Třináct let je hodně v životě člověka, natož psa. Jsou to léta starostí, ale hlavně radostí. Vám, kteří nějakého pejska máte a těšíte se z jeho existence, to nemusím dlouho vykládat. Je to radost v každé fázi jeho věku. Už od samého psího miminka. Britney jsme si přivezli z jedné liberecké chovné stanice, když jí byly tři měsíce.

Ve chvíli, kdy poprvé překročí práh svého nového domova, stává se takový pejsek členem rodiny. A to členem velmi důležitým a váženým. Zvláště, když jsou v rodině děti, pro které bývá kontakt s pejskem nejen radostí, ale i důležitým výchovným momentem.

Moji ženu kdysi, když byla Britney ještě malá, navštívila múza a inspirována tím malým tvorečkem, začala psát moc hezké povídání, které nazvala „Z deníku štěněte.“ Já vám nyní a velmi rád, něco málo z tohoto jejího textu ocituji:

„ Z deníku štěněte.

Jmenuji se Britney. Tedy nechápu, proč ten amerikanizmus. Nesnáším ho. Taky mi mohli dát nějaké české jméno. A to mi ještě nadávají do Spírsovky. Tedy, když moc zlobím, tak jsem Spírsovka. 

Když si mne nová panička vybírala, tak si mne vybrala nejspíš ze soucitu. Vždyť se podívejte, jak vypadám. Jsem z rodiny nejstarší, ale taky nejmenší. Ale to už je pryč. Od teď jsem v nové rodině. Několik dní se mi po mámě a sourozencích stýskalo. Ale nová panička, spíš kamarádka, o mě dobře pečuje. Spí u mne na zemi a celou noc dává pozor, jestli něco nechci. Je to docela příjemné, že se někdo stará jenom o mne. Venku je hrozná zima, a tak jsem raději doma a poznávám nový byt. Moc se mi líbí.

 Je tady docela zábava. Vůbec se nenudím. Dají se kousat takové laťky u stěny. Je to psina. Ale nevím, proč se lidi tak rozčilují, když najdou ty laťky ohryzané. Jsou nějací divní. Jako to chození ven. Mám pocit, že jsem víc venku než doma. Ne, že by se mi venku nelíbilo. Je tam hodně psů. Jenom jsou všichni větší než já. A tak musím pořád na záda. A to potom hrozně páchnu. Ale jsem šikovná. I když jsme venku dlouho, vydržím se nevyčůrat. Až doma udělám pěknou loužičku, abych lidem udělala radost. Už mě zná celé sídliště. A vědí, že jsem Britney. Všichni na mne různě šišlají a usmívají se.“

     „Pomoc!!!!! Naši se zbláznili. Dali mi na krk takový řemínek a od něho vede dlouhá šňůra. Ta mne pustí venku jen tak na dva metry. No, to teda ne. Je to pod moji důstojnost chodit s  provazem na krku. A nebudu chodit a nebudu! I když mi domlouvají a lákají mne na pamlsky. Prostě nebudu už asi v životě šťastná. Ach jo. Kam jsem se to jenom dostala.“

velký, zlý pes

 Konec citace. Tak ta naše malá Britney má už třináct. Úspěšně vyrostla ze štěněčích let, chová se jako dáma a na okousaný kryt topení už dávno zapomněla. Nebylo to ale vždy jen pohodové soužití. Občasné vážné zdravotní problémy se díky místní skvělé veterinární klinice podařilo vždy odstranit. Britney si zvykla i na to, že po odchodu její paničky nyní žijeme spolu jen my dva. A velmi ráda si zvykla i na občasnou přítomnost přítelkyně Věrky, kterou velice ochotně a rychle zahrnula do okruhu svých nejbližších. Ostatně, já také.

A já jsem si možná až příliš zvykl na ten upřeně oddaný psí pohled, na hustý a relaxačně příjemný kožíšek, i na fakt, že nyní, ve svém pozdním věku, chce Britney být co nejblíže u mne a hlavně se mnou sdílet noční lože. Nevyháním ji. Potřebuje mít nějakou jistotu. A já zase jistotu, když ten kožíšek v polospánku ucítím, že život probíhá tak, jak probíhat má.

Video lze zvětšit pouze pod štítek videa. Omlouvám se za kvalitu, nahráno je to normálně.  Bohužel zobrazení špatné.