Přátelé jsou ve vyšším věku důležitější než děti. To je závěr, ke kterému došli australští vědci poté, co dlouhodobě sledovali patnáct set osob  starších sedmdesáti let. V pravidelných intervalech si s nimi povídali a monitorovali jejich kontakty s přáteli a blízkými i vzdálenými příbuznými. Jsou přesvědčeni, že mnohem důležitější, než občasný kontakt s dětmi a vnoučaty, je mít dobré, věrné kamarády. Závěr studie zní: Lidé, kteří udržovali silné přátelské kontakty, měli v posledních deseti letech o čtvrtinu nižší úmrtnost než ti, kteří žili bez přátel, i když byli v kontaktu s rodinou.

„Potvrdilo se, že přátelství výrazně ovlivňuje psychické zdraví. V lepší kondici byli lidé vyššího věku, kteří si často povídali s kamarády, než ti, které jednou za čas navštívily děti a vnoučata,“ uvedla vedoucí vědeckého týmu Lynne Gilesová.

Psychologové považují za důležité to, že přátele si člověk musí aktivně vyhledat a pak kontakt s nimi udržovat. Musí na něm takzvaně pracovat. Je to něco, co podporuje aktivitu, dává smysl k nové činnosti, k hovoru, nutí to lidi argumentovat, přemýšlet. Naopak návštěva rodiny u staršího člověka často vypadá tak, že příbuzní se zastaví jednou týdně na kafe, hovor vázne, vnoučata křičí a na smysluplné povídání často ani nedojde.

Typickým příkladem je osmdesátiletá Helena, bývalá učitelka. „Mám hodného syna, hodnou snachu, hodného vnuka. Často volají, ptají se, jestli něco nepotřebuju. Když ano, ochotně pomohou. Ale naše setkání jsou vždy taková rychlá, vidím na nich, že mají hodně práce. Nechci říct, že návštěvy u mě berou jako povinnost, to ne. Spíše jako samozřejmost. Ale že by nám to všem poskytovalo nějakou energii do života, to ne. Ovšem mám dva přátele. Dlouholetou kamarádku, se kterou nás spojuje zájem o kulturu. Jsme schopny i dvě hodiny rozebírat film, knížku, divadlo. Moc dobře se mi s ní povídá. Mám i dlouholetého kamaráda, vdovce, bývalého kolegu z práce. Donedávna jsme spolu jezdili na výlety s klubem turistů. Teď už nám to zdraví nedovoluje, přesto mě často vytáhne do parku. Stojí pod oknem a volá na mě: haló, může Helča ven? Směju se tomu já, smějou se tomu sousedé. Ale vždy mě donutí vyjít, projít se. Jsou to skvělí kamarádi a můj život je díky nim bohatší. Musím se snažit, abych je nezklamala, abych jim stačila. A když je ouvej, vzájemně se podporujeme. Víme toho o sobě hodně, držíme pospolu,“ vypráví.

Přátelství, které vydrželo do seniorského věku nebo v něm vzniklo, bývá vzácné a důležité. Už v něm tolik nejde o legraci a zábavu, ale často o to, že se lidé podporují v těžkých situacích. Vědí o svých nemocech, o životních prohrách, ztrátách, trápení. A protože zpravidla ve vyšším věku už každý něco dobrého i nedobrého prožil, lidé si rozumějí, chápou se.

„Hovor s mou přítelkyní je prostě jiný než hovor s mou dcerou. Dcera má v poslední době pocit, že jsem malé dítě, neustále mě  poučuje, peskuje, říká mi co mám a co nemám dělat. Myslí to dobře, ale já v sedmdesáti opravdu nezačnu jíst mrkev a brokolici, abych se dožila stovky někde ve starobinci. S kamarádkou si vždycky otevřeme lahvinku vína, dáme si něco nezdravého a shodujeme se, že v našem věku už si nechceme nic odpírat. A máme klid a čas na dlouhé hovory o podstatných věcech, zatímco dcera vždy jen přiběhne, vydá pokyny, spustí kritiku a zase běží pryč,“ říká šestasedmdesátiletá Irena.

I v případech, kdy jde o soudržnou, fungující rodinu, platí, že mladší členové se často nedovedou vžít do potřeb a pocitů svých starých rodičů a prarodičů. A je to přirozené. Pocitem osamělosti tak často trpí i lidé, kteří rodiny mají, ale cítí, že si s nimi nemohou o všem promluvit, že na ně děti a vnoučata nemají čas nebo bydlí daleko od nich. „Mnozí lidé se sice snaží starým rodičům pomáhat a být s nimi v kontaktu, ale měli by mít na  paměti, že návštěva při nedělní odpolední kávě může přinést jiný obrázek, než kdyby s rodiči byli celé dny, zůstali u nich přes noc, viděli, jak se pohybují po domě, jak zvládají péči o sebe i domácnost,“ uvedla Kateřina Bohatá, vedoucí Linky seniorů.

Výsledkem bývá, že blízcí kamarádi mnohdy o sobě ve stáří vědí víc, než o nich vědí jejich příbuzní.

Stáří je období, kdy se více než jindy projeví, jestli je člověk schopen navazovat a udržovat kvalitní přátelství. Kdo má kamarády, je na tom výrazně lépe. Mnohdy lépe než ten, kdo nemá přátele, ale má početnou rodinu.