Fronty vymizely z našich životů, po letech nám je připomněl koronavirus

Fronty vymizely z našich životů, po letech nám je připomněl koronavirus
Ilustrační foto: ingimage.com

Někdy jsme stáli ve frontě a žertovali, že ani nevíme, na co. Tak vzpomínají mnozí starší lidé na nakupování za socialismu. Mladí si naopak nedovedou představit, že by se kvůli běžnému zboží postavili do řady a čekali.

Když režisér Miloš Forman natáčel v roce 1984 v Praze snímek Amadeus, jeho kolegové, američtí filmaři projížděli městem. Viděli obchod a u něj dlouhou frontu. Ptali se českého kolegy, který je doprovázel, na co ti lidé čekají. Řekl, že na pomeranče. A oni na to: Tak to je fajn, že máte za socialismu pomeranče zadarmo, že se rozdávají, tak to nevadí si na ně počkat.

Mezi českými spolupracovníky se pak ta historka léta šířila jako skvělý vtip.

Starší generace dodnes vzpomíná, na co všechno se v určitých letech stály fronty, od už zmíněného exotického ovoce přes toaletní potřeby až třeba po čočku. Někteří lidé se smíchem, někteří s odporem vzpomínají na spoustu času stráveného před prodejnami řeznictví s výsledkem, že když na ně přišla řada, maso už stejně nebylo.

Z průzkumu společnosti STEM/MARK vyplynulo, že čtyřicet procent pamětníků toho, jak se nakupovalo před rokem 1989, běžně stálo ve frotnách na potraviny. Průzkum se pokusil pohledem dvou odlišných generací ukázat jejich rozdílnost na příkladu vztahu k nakupování. Zatímco ještě před třiceti lety lidé považovali za normální, že se na některé zboží musí čekat ve frontě a to ještě s nejistým výsledkem, zda ho vůbec dostanou, nyní je to pro většinu z nás nepředstavitelná komplikace.

Padesát šest procent dotázaných uvedlo, že by si do fronty nestouplo ani za nic. Mezi odpovídajícími byli i mladí lidé narození po roce 1989. Pamětníci, kteří ve frontách stávali, uváděli, že to už nikdy nechtějí zažít. Sedmdesát dva procent z nich uvedlo, že je to nesnesitelná představa. Stejně odmítavě se však k této variantě staví jen čtyřicet jedna procent mladých lidí. „Mladí si to totiž nedovedou představit. Chtěla bych vidět dnešní mladé ženy, kdyby cestou z práce strávily hodiny u masny a odešly s dvaceti deky salámu, protože maso už nebylo. Chtěla bych je vidět, kdyby šly pro kýtu a s radostí odnášely aspoň bůček. Oni podle mě vůbec nechápou, jak se vše shánělo. Jistě, netrpěli jsme hladem, ale byla to neustálá improvizace a vymýšlení, z čeho co uvařit. Vůbec to neznají a nedovedou si to ani představit,“ říká devětasedmdesátiletá Jana. Její kamarádka pracovala jako prodavačka a ta zase vzpomíná, jak čile fungoval výměnný obchod. „Kolegyně z potravin mi přinesla čočku a kokos, já jí nechala takzvaně pod pultem plavky. Tajně jsem jí je podstrčila, ona si je doma vyzkoušela a když jí nepadly, hned znala pět dalších žen, které si je vyzkoušet chtěly. Byla to příšerná doba a jestliže někdo nyní tvrdí, že se nic takového nedělo, nevím, kde žil,“ říká sedmasedmdesátiletá Vlasta.

Z průzkumu vyplynulo, že téměř dvě třetiny respondentů starších šedesáti let zažiy, že na nějaké nedostupné zboží před rokem 1989 stály několikahodinovou frontu. Nejčastěji se podle nich stálo před obchody s potravinami, pak s elektronikou, s textilem nebo nábytkem. Dvacet procent lidí uvedlo, že stáli fronty na hygienické zboží.

Mladí lidé naopak uváděli, že si dovedou představit, že se postaví do fronty na nějaké mimořádně atraktivní zboží, které není běžně dostupné.

„Vnučka před časem stála frontu na nějaké luxusní tenisky. Prý jich měla do obchodu dorazit limitované série a přes internet se koupit nedaly. Když jsem jí ale řekla, že my jsme takhle stáli frontu na dámské vložky, brala to jako skvělý vtip. Prostě tomu nevěří,“ říká devětašedesátiletá Marta.

Fronty vymizely z našich životů, nicméně v posledních měsících této covidové doby se do nich zase vrátily. Na poštách, u výdejen zboží koupeného přes internet a podobně. A tak můžeme  být svědky podivuhodných situací. Jedna z nich se udála v centru Ostravy, kde dvě starší dámy pozorovaly před Vánoci dlouhou frontu u malé prodejny tabáku a novin.

„Co tam dávají?“
„Nevím. Je to obyčejná trafika.“
„Ti lidi z ní odnášejí velké balíky. A každý jiný. To bude nějaká akce, dávají se zadarmo dárky.“
„Doufám, že se tam nechceš postavit.“
„Postavím se a ty běž mezitím dopředu zjistit, o co jde.“

Dáma se po chvíli vrátila. „Tak tam si prý lidi vyzvedávají věci, které si objednali přes internet.“
„Aha, tak ten nemám, tak to nic nedostanu.“
„Ty fakt myslíš, že ty věci dostávají zadarmo?“
„No jistě, kdo by  dnes stál na něco frontu, když je všeho tak moc.“

A co vy? Stávali jste na nějaké zboží fronty? Pokud ano, tak na jaké? A máte s frontami spojené nějaké historky?

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
16 komentářů
Marie Hrádková
Dobrý den, pamatuji si jak jsem synovci vykládala jak jsme stáli frontu na naše první nové auto. Mototechna zavírala v 18 hodin, to jsem se postavila do fronty j, už bylo přede mnou dost lidí. Stála jsem do 22 hodin. Pak mě vystřídal můj otec, stál do 2 hodin do rána. Ve 2 hodiny ho vystřídal můj manžel a čekal do otevření a koupil auto. Synovec mi nevěřil.
Danka Rotyková
Pane Pepo, nevím jak vy, ale my jsme stáli ve frontách s babičkou denně, a to na základní potraviny jako mléko v umělých pytlíkách a chleba nebo rohlíky. O ovoci jsme si mohli na vesnici jen zdát, na to zase stávala frontu maminka, když šla z práce. Tedy jen tehdy, když nějaké dovezené ovoce bylo právě na trhu. Je mi jen 64, proto si na ten nedostatek ještě pamatuji. Zrovna před Vánoci mi říkala moje sestra ... hele Dančo, pamatuješ se ještě, jak jsme měli pod stromečkem jednu konzervu jahod? A já jsem odpověděla, že si dodnes pamatuji, jaký měla obal. Tak to bylo. A kdo se v životě snaží a pracuje, ten snad dnes nemusí stát frontu u Armády spásy. Jsem zvyklá celý život pracovat, a proto vím, že bez práce nejsou koláče. A taky vím, že nemohu chtít to, na co jsem si nevydělala.
Dana Puchalská
Fronty byly na všechno. Na to se zapomenout nedá...
Věra Ježková
Nejdelší frontu v životě jsem stála před Mauzoleem V. I. Lenina. V rámci měsíčního studijního pobytu v Moskvě. Vasilij Šukšin napsal povídku Něco modrého s proužkem. Je o tom, jak se lidé staví do fronty a nevědí, na co. Na otázku „Čto dajut?“ – „Co mají?“ dostávají tuto odpověď.
Milan Pepo
Já bych tu minulost tak trpce neviděl. Lepší bylo stát dříve frontu na banány, než dnes frontu na sociální dávky. Lepší bylo stát dříve frontu na pořadník na auto, než dnes frontu na úřadu práce. Lepší bylo dříve stát frontu na ,,byťáku" s žádostí o přidělení bytu, než dnes stát frontu na nocleh u Armády spásy.
Lenka Kočandrlová
Řekla bych,že s těmi frontami je to skoro stejné,v 70. a 80. letech,jako dnes.Kdysi jsem stála ve frontě na boty a když asi po hodině se dostala dovnitř,tak již v čísle 37,5 ty co jsem chtěla nebyly,tak jsem si koupila nějaké,jen abych tam nestála zcela zbytečně....V Masně byla fronta celkem krátká a rychlá,nějakou flaksu se dalo koupit vždy.Nejhorší to asi bylo v Ovoce-Zelenina,tam šla fronta hrozně pomalu a jednou jsem v takové,když jsem čekala dítě,málem omdlela,asi po půl hodině stání se mi zatmělo před očima,posunovala jsem se okolo stěny a říkala si,jak a co si koupím,když nevidím,a jak to zaplatím - naštěstí se mi těsně než jsem přišla na řadu odetmělo a mohla jsem nakoupit. Jednou jsme taky čekali s manželem ve frontě na šicí stroj,museli jsme do toho obchodu furt chodit se vyptávat,zda jim přišlo "to" zboží,a dočkali jsme se po několika měsících.Šetřili jsme na ten stroj skoro rok,a měli ho až donedávny,kdy se definitivně rozbil...Veritas z NDR. Dnes je zvykem nešetřit,na vše si půjčovat,chce se mít vše hned.Možná v tom šetření a těšení se na věc byla i větší radost a víc si toho člověk vážil.
Věra Halátová
V článku byla výzva o popsání nějaké historky spojené s frontami. V letech, asi 1974,1975, nebyla cibule. Manžel sestřenice, Vlastik, mi slíbil, že mi cibuli sežene a přiveze - byl řidič u Ovoce a zeleniny. Sehnal, ale udělali jsme dvě chyby. Vlastik dal cibuli do krabice od banánů. Sraz jsme si dali, bylo to v Brně, na Zelném trhu, nahoře na kopečku u Domu potravin. Tam stála fronta žen, které čekaly, až přivezou ovoce a zeleninu. Auto přijelo, zastavilo, řidič Vlastik vystoupil a podával mi tu kabici s nápisem "banana". Ženy se naštvaly, nadávaly nám, Vlastik nadával jim, snažil se je rozehnat slovně i ručně, no a krabice od banánů s cibulemi mu vypadla z rukou a cibule se kutálely Zelným rynkem dolů. Ženy opustily kvapem frontu a začaly honit a sbírat cibule. Ulovily je všechny. Jedna babička ukořistila jednu větší cibuli a volala: Tuto cibuličku vám nevrátím, ta je pod gulášek!
Věra Halátová
Když jsem chodila do 1. třídy základní školy, tak v sobotu v sedm hodin jsem se musela jít zařadit do fronty k řezníkovi na maso. Matka přichystala snídani, přišla mne vystřídat a já se šla nasnídat a pak do školy. Protože nás bylo pět dětí, tak do fronty na jablka šla matka a za ní já a každá jsme dostaly 1 kg jablek. To stejné s pomeranči a banány. Do první třídy jsem začala chodit v roce 1957. Někdy v roce 1960 jsem v samoobsluze vystála frontu na mléko a dostala jsem jeden litr. Řekla jsem, jak mi bylo nakázáno od rodičů, že je nás pět dětí a potřebujeme 3 l mléka. Prodavačka mi odvětila, že "si vás tatínek neměl tolik nadělat". Vzala jsem ten jeden litr, zaplatila, co to tehdy stálo, myslím, že 1,60 Kč a šla domů. Pro další litry mléka šel otec osobně. Přinesl je. Když mi bylo 18 a sestrám 16,14,12 plus matka, tak nebyly dámské hygienické vložky. To vozil otec někde ze služebních cest celé balíky vložek. Když nebyl toiletní papír, stříhali jsme na Wc noviny. Já jsem měla děti, prvního v roce 1979 a druhého v roce 1987. Pořád se potraviny a především ovoce se kupovalo "když přivezli" a musela jsem vystát frontu. Co se týká oblečení, hodně jsem dostávala od tety z NSR, to jsem vyprala, přešila, upravila. Na sebe i děti jsem upletla a dovedla jsem sobě i dětem ušít. Nedávno jedna paní říkala, že tady, v této obci, ve které bydlíme, NIC není, dřív tady byla tři řeznictví, obuv, cukrárna. To ano, odpověděla jsem, ale v tom řeznictví neměli maso, v obuvi měli akorát pár ponožek a v cukrárně zabalené tvrdé bonbony (Bon pari to nebyly, to byla podpultovka.)
Marie Faldynová
Fronty kdekoliv jsem upřímně nenáviděla. Tábořit tři dny před Tuzexem kvůli džínám mě ani nenapadlo. S malými dětmi se fronty už vůbec stát nedaly. Takže co se dalo jsem vyrobila: svetry, ponožky, oblečení, kompoty a domácí pečivo nám stačilo ke štěstí. Něco na nás zbylo vždycky, s tím jsme vystačili.
Hana Řezáčová
Omlouvám se, přece jen nějaká velká fronta byla - na LEGO! Manžel, jeden rok, při služební cestě do Prahy, stál před tehdejším OD Máj, já další rok asi dvě hodiny v Brně ...
Hana Řezáčová
Já mám asi krátkou paměť, ale na nějaké dlouhé stání ve frontách si nepamatuji. Koncem 70. let, kdy jsem měla malé děti, tak jsem nakupovala potraviny u nás v samoobsluze a nevím, že bych stála před "sámoškou". Chodily jsme s kamarádkou s kočárky, jedna hlídala venku děti, druhá si nakoupila a pak jsme se vystřídaly ... Snad v řeznictví byla menší fronta, ale jen uvnitř, nikdy jsem nestála "na mrazu" ... Ani by to s malými dětmi nešlo, kdo by je doma hlídal po dobu mých "hodin" ve frontě? Banány, co si pamatuji, jsem občas brávala dětem ven na odpolední svačinu, když už seděly ve "sporťáku", trochu se tím i zabavily ... Takže asi občas nějaké banány byly, možná jsem se zrovna natrefila, když nenatrefila, měly rohlík :-) Fronty na toaletní potřeby si taky nevzpomínám - toaletní papír byl, myslím, nedostatkový jen nějaký čas, vyhořela továrna, či co ... Pokud něco v některý čas nebylo, třeba zmiňovaná čočka, tak se nevařila a hotovo ... Na nábytek jsem taky nestála frontu, byla u nás ve městě menší nábytková družstva, nábytek jsme objednali tam, něco jsem si vzala pro začátek i z domu rodičů ... Televizor jsme doma měli, ale určitě jsem na něj nestála frontu (manžela se musím zeptat, ale pochybuju) - tak mě teď napadá - jak jsme k němu vlastně přišli? ... Později, tj. 80. léta podle mne už nebyly větší problémy, vzpomínám si, že se nějaký týden čekalo na objednané auto, to jsme si pořizovali 13 let po svatbě, tj. v roce 87 ... Tak teď nevím, buďto jsem žila někde jinde nebo jsem byla líná stát ve frontách ...
Eva Kopecká
Hlásím se také do klubu pamětníků....a uvědomuji si, jak je to teď pohodlné, když většinu věcí člověk sežene na první dobrou. Historek o frontách a shánění mám ve vzpomínkách dost, i negativních. Prodavačky, které měly žádaného zboží nedostatek, byly na zákazníky často nepříjemné. Před Vánocemi člověk sháněl tuk na pečení, kokos, oříšky....šel do samoobsluhy třeba čtyřikrát za den, aby byl u toho, až se to vybalí. Protože věděl, že přijdou dvě krabice a bude to hned pryč. Když vedoucí vyšla zpoza závěsů a nesla tuk, hned se hospodyňky shlukly, byly rády, že se dočkaly. Radost jim zkalila, ještě než otevřela krabici. Směla si totiž každá vzít pouze dvě kostky másla na pečení. Hospodyňky samozřejmě mrmlaly, že to není ani na linecké, a po slovní krátké bitvě nakonec vedoucí dala tuk do plácu se slovy, aby se o to třeba servaly, že ji to je fuk. Že ony samy, jako prodavačky, doma nemají nic. Což by jim mohl věřit leda tak člověk zcela naivní. Jindy jsem před zlatou nedělí viděla, jak se v hračkárně skládá zboží. Veliké krabice s logem PIKO dávaly tušit hračky dopravního charakteru z NDR. Když jsem si přivstal a, vystála v té psí zimě frontu a konečně přišla na řadu, v regálech byly úplně stejné věci. Na můj dotaz se prodavačka zatvářila přemýšlivě. Čekala jsem, co chytrého z ní vypadne. Piko?To mi něco říká......a to bylo vše. V tu chvíli jsem měla skutečný, leč bezmocný vztek. Taky člověk nemá na všechno, nač si vzpomene. Ale ty zbytečné cesty a návraty domů s prázdnou taškou, ty mě ničily. Dalo to práci sehnat to, co člověk chtěl. Přitom to byly úplně běžné věci. To mi vadilo nejvíc. Kdo chtěl a dal si tu práci, sehnal. Když se snažil, sehnal i pro příbuzného. Byl rád, že může prospět. Jenomže to bývalo tak jednostranné, že to zákonitě jednou došlo k tomu - mě už to nebaví. Když desetkrát slyšíte, jak ty to děláš, u nás to není.....jasně víte, že se tomu nedá věřit. Ono by se za tím muselo do toho obchodu občas vyjít, aby to doma bylo. Ovšem, když měl někdo tu kliku a měl v příbuzenstvu ochotného troubu.....proč by to dělal. Stačilo si počkat na další návštěvu.....
Martin Vrba
Jen aby nenastaly ještě horší časy: kdy tu budou válečné konflikty v Evropě, ohromná nezaměstnanost, nedostatek všeho, všeobecný rozklad všech státních institucí, ohromná inflace, všude nepokoje, na kterou bylo zaděláno už tou „předemokratizovanou společností“, kdy lidé nebudou chtít dodržovat zákony a bude muset být nastoleno stanné právo a i to bude muset být vynuceno střelbou do lidí v ulicích. Všude bude jen bída, příděly základních věcí jen na lístky, zločinnost opsaná z katastrofických filmů, nové smrtelné nemoci, atd. . . . . . A abychom pak na dobu, kdy jsme stáli fronty na banány, na toaletní papír, na auta, atd., a měli tady „ruské okupanty“, nevzpomínali jako na zlaté dobré časy. :) Že to není možné? A kdo by uvěřil před dvěma roky člověku, který by popsal budoucnost, která je pro nás už přítomností?
Zuzana Pivcová
V Týně byly v 60. letech dlouhé fronty na maso, protože ho dovezli vždy jen jeden den v týdnu. Později se stálo na knížky, to už tu bylo řečeno. Také třeba na výstavě Země živitelka byly v den zahájení fronty na pletené zboží z Jitexu Písek nebo na chodskou keramiku či borské sklo, to bylo něco, co měli jen první den. Fronty u pokladen byly vždy a bývají stále. Vím, že v Albertu byla jednu dobu cedule, že se snaží o rychlé odbavení, a že pokud budou před námi více než 2 zákazníci, dostaneme jako odškodnění nákupní tašku. To záhy odstranili, asi tašky došly.
Hana Čadová
Dřív byly fronty na banány. Nyní je frontový koordinátor a také čekáme frontu na test covidu.
Daniela Řeřichová
Stávali jsme fronty na věci denní potřeby i na knížky. Historky byly veselé, tragikomické i vážné. Po úmrtí dědečka jsem doprovázela babičku, černě oděnou, do řeznictví. Když na nás přišla řada, babička nesměle poprosila o deset řízků na smuteční oběd. Prodavačka se škodolibě rozesmála, kde to jako žijeme. Naštěstí jedna z žen ve frontě řekla, že ona se svých dvou řízků vzdá a udělaly to i další, takže nakonec si babička mohla koupit co potřebovala. Na jednu stranu byla hezká ta solidarita, na druhou stranu byly tyto situace často nedůstojné.
--- BANNER 9 ---

Vážíme si vašeho soukromí

My a naši digitální partneři používáme na této webové stránce soubory cookies. Některé z nich jsou k fungování stránky nezbytné, ale o těch následujících můžete rozhodnout sami.

Nastavení
Odmítnout vše
Přijmout vše
Nezbytné/funkční

Jedná se o nezbytné cookies, bez kterých by nebylo možné stránky reálně provozovat. Zahrnují např. cookies pro ukládání zvolených nastavení či zapamatování přihlášení.

Vždy aktivní

Analytické

Tyto cookies se používají k měření a analýze návštěvnosti našich webových stránek (množství návštěvníků, zobrazené stránky, průměrná doba prohlížení atd.). Souhlasem nám umožníte získat data o tom, jak naše stránky užíváte.


Marketingové

Používají se pro účely reklam zobrazovaných na webových stránkách třetích stran, včetně sociálních sítí a kontextové reklamy. Jsou přizpůsobeny vašim preferencím a pomáhají nám měřit účinnost našich reklamních kampaní. Pokud je deaktivujete, bude se vám při procházení internetu i nadále zobrazovat reklama, ale nebude vám přizpůsobená na míru a bude pro vás méně relevantní.


Uložit nastavení
Přijmout vše