Soused - nadšený včelař - je zdrojem zajímavých událostí. Náš soused Luboš včely chová v několika úlech a my si při různých příležitostech rozšiřujeme znalosti o životě tohoto medonosného tvora. Víme, že včela po zapíchnutí žihadla do lidské kůže zemře, víme, že nejen med patří mezi výstupní produkty. Jsou to všeobecně známé věci, takže mateří kašička, vosk, propolis, ale také včelí jed.

Pro souseda Luboše jsou ryby a včely celoživotní vášní. O včelách dovede hovořit dlouhé hodiny. My, neznalci, jsme si představovali, že stačí, aby na jaře vykvetly keře, zahradní a luční kvítí, stromy a včela pak létá z květu na květ. Po nějaké době, délku jsme nikdy neřešili, přijde včelař k úlu, vytáhne cosi a do kbelíku vlije med. No, s těmito znalostmi jsme Luboše neoslnili, naopak jsme ho utvrdili v naší povrchnosti. Nedivil se, protože jakožto rozumný člověk si je vědom, že každý umíme něco jiného výborně, dobře, hůře a vůbec.

U chalupy máme vybudovanou zastřešenou verandu, na které rádi sedáváme při odpoledním kafíčku, nebo při pozorování blahodárného deště bubnujícího nám nad hlavou. Já si tam navíc užívám chvíle, kdy manžel pochoduje za sekačkou a kosí trávu dorostlou do výšky vhodné na sekání. A tak si tak jednou za rachotu sekačky sedím s nohama na stole, když si najednou uvědomím, že na nedalekém keři visí nějaký velký chuchvalec. Důvtipný manžel při prvním pohledu vyhodnotil, že tam visí roj včel. Hned jsem nažhavila telefon a Lubošovi sdělila tento objev. Neviděli jsme jeho příjezd, ani akci, protože jsme se někam přemisťovali, a večer už byl keř čistý. Luboš nás informoval, prý že sem roj přilétl odněkud, a on neví odkud, a včely přenesl do úlu.

Uplynul asi měsíc, zase si tak sedím na verandě s nohama na stole a zpozorovala jsem neobvyklý baňatý útvar tentokráte na větvích švestky. Už poučená jsem konstatovala, že se jedná o včelí roj. Hned jsem zavolala Lubošovi, který asi do půl hodiny přijel. Zkontroloval úly s tím, že tento roj je jeho a že tedy daleko nedoletěl. Když se někdo dostane do potíží, nabízím pomoc, ale při téhle práci jsem se Lubošovi omluvila, že nemám síťovaný oblek, a proto mu budu jen morální posilou. O pigáro, jak včelímu nebo vosímu štípnutí říkáme, totiž nestojím.

Luboš začal kmitat. Nejprve si připravil velký kýbl, pak bedýnku s nějakou destičkou. Pod stromem rozevřel štafle a zjistil, že k roji nedosáhne. Pozorovala jsem neskutečné manévry a přemýšlela, kde si vzal Luboš příklad. U Pata, nebo u Mata? Ke stromu přivlekl žebřík, rozložil ho a opřel o strom. Žebřík dosáhl do úrovně včelího roje. I přes obavy z bodnutí jsem nabízela pomoc, ale Luboš tvrdil, že si vystačí. Bála jsem se, že se s ním žebřík uvolní, pokřikovala jsem na něj, že mu půjčím provazy pro upevnění, ale nepochodila jsem. Luboš pod větev s rojem umístil štafle, sám stál na žebříku. V jedné ruce držel velký kbelík, ve druhé provazy. Kbelík postavil na vrchní dvě příčky štaflí dnem nahoru, kolem dokola omotal provazy, upevnil ke špryclím a slezl. Došel si pro bedničku, kterou vynesl nahoru, balancoval na jedné noze, aby dosáhl na vršek kbelíku. Tam bedničku položil a opět nějakým záhadným způsobem omotal dalšími provazy. Třetí sestup a další výstup už signalizovaly finále. Luboš malým košťátkem smetl včely do bedýnky, přiklopil destičkou, slezl a spokojeně si mnul ruce, že o své včely nepřišel. Prý je tak musí nechat, aby se uklidnily a našly si svoje místo. Že by se jednalo o vachrlaté upevnění, to mu ani na mysl nepřišlo. Spokojeně si naložil auto rybářským vercajkem a odjel k řece.

Doma jsme se shodli, že mu tenhle porychtunk nemůže vydržet. A taky nevydržel. Večer se zvedl silný vítr, cloumal větvemi a my jsme už jen zahlédli, jak bedýnka zbavená provazů a přemožená zemskou přitažlivostí letí dolů. A zase jsem žhavila telefon. Luboš přijel do půl hodiny, protože seděl na břehu řeky nedaleko chalupy. S klidem Angličana konstatoval, že se víko naštěstí neoddělilo a že včely si pokojně hoví v novém obydlí.

Následující týden si zase sedím na verandě s nohama na stole, když tu zaslechnu nějaké hučení. Zbystřila jsem pozornost a po sluchu jsem hledala zdroj. A našla ho. Z jednoho Lubošova úlu vylétávaly včely a bzučely, jako by jim šlo o život. Zavolala jsem na Luboše, ale protože byl v odlehlé části svého domu, neslyšel mě. Hukot sílil, manžel se zavřel v kůlně, co kdyby se včely rozhodly ubytovat se někde v blízkosti, a já opět žhavila telefon, že se včely zbláznily. Než Luboš vyběhl z domu, včely nabraly směr od svého úlu a letěly k vedlejším domům. Jako cvok jsem volala: včelí rojení, včelí rojení! Luboš stál s rukama podél těla, díval se a nic nedělal. Vysvětlil nám, že včely následují matku a není moci je dostat zpět. Na moji zřejmě hloupou otázku, zda je může najít a donést zpátky, jen odpověděl, že se to nestává a že najít je někde na větvi by bylo opravdu neobvyklé. Vysvětlil, že roj si občas najde nějakou dutinu, tam si žije, a pokud přijde hodně mrazivá zima, včely zahynou.

Manžel chtěl trochu odlehčit situaci, tak Lubošovi řekl, že chtěl včely spočítat, ale že se za letu mezi sebou chruly, takže nevěděl, zda by některou nezapočetl dvakrát. Luboš se usmíval, a poučil nás, že v létě ve včelstvu bývá i 60 tisíc dělnic. Ten jeho roj byl malý, a on že se s tím musí smířit. Já jsem Lubošovi na oko slíbila, že na verandě si nebudu dávat nohy na stůl, protože to vypadá, že tím dávám včelám signál k migraci. A nemohla jsem nevyužít příležitosti, a tak jsem celé situaci dala pověstnou korunu. Jen tak polohlasně jsem prohodila: tak konečně vidím, jak se tváří člověk, kterému ulétly včely.