Nemám na mysli jejich nedodržování, opovrhování, zpochybňování a jiné kratochvíle. I když o velké části různých daných povinností by se dalo diskutovat dny a dny a dny, možná týdny, týdny, týdny.

Tak například roušky. Před březnem 2020 Japonce u nás se zakrytými ústy a nosem viděti, pousmáti se a pomysliti si, jací jsou oni útlocitní. Dnes na ulici člověka bez roušky spatřiti, raději přejíti na druhou stranu, co kdyby kolem sebe šířil viry. Roušky se staly nezbytnou součástí našeho života a kromě jiného ztišily cestování hromadnou dopravou. Lidé zde raději mlčí, protože by se muselo křičet, jenžto tlumenému zvuku je často špatně rozumět. Našinec je tak ušetřen pikantností ze života diskutujících.

V tramvaji mám raději ticho a bez mučení se přiznávám, že hlasité hovory zvláště na téma mezilidských vztahů mě obtěžují. Někdo někde asi řídí mluvidla našich spolucestujících, protože jinak si neumím představit, proč právě já jsem musela vyslechnout rozhovor dvou žen středního věku, dle jejich řeči referentek jakéhosi státního úřadu, se kterými jsem jela v době nouzového stavu. Debata se točila kolem tehdy včerejší přestávky na oběd. Paní A se necítila v pohodě, a jako vzpruhu si k obědu dala víno. U vedlejšího stolu seděli dva šéfové jejího šéfa, oba s plnými talíři a půllitry piva na stole. Jeden z těchto nadšéfů dal svému podřízenému, šéfovi paní A, pokyn, aby jí udělil napomenutí, protože v pracovní době konzumovala alkohol. Paní A paní B hlasitě líčila svého nadšéfa jako idiota, pitomce a co si jako dovoluje, když ona se potřebovala uklidnit a co na tom jako je, že si dala k obědu víno? Paní B ji úspěšně doplňovala a přidávala k lepšímu zážitky podobného typu. A kam jsme se to jako s tou demokracií dostali, když paní A musí snášet takové ponížení a diskriminaci?! – Rozhovor prošpikovaný vulgarismy pokračoval ve stejném duchu. Výsledek jsem se nedozvěděla, ony ženy vystoupily dříve.

Kde to všichni obědvali? Restaurace mají být přece zavřené. Kde jim jídlo naservírovali, přidali nápoje a nechali uvnitř konzumovat? Vždyť majitel restaurace porušil nařízení v době nouzového stavu. A co zákoník práce, ony ženy nevědí, že něco takového existuje?  A ohánět se demokracií, když poruším nějaký předpis a jsem na to upozorněna? Mám pro sebe jednu teorii. Chybějí sankce. Tedy, ony na papíře existují, ale uplatňují se nemnoho. Nemáš na nose a na ústech roušku? Tytyty, nandej si ji. Máš otevřenou restauraci v době nouzového stavu? Zavři ji, příště by mohlo být hůře. Naléváš alkohol nezletilým? Více už to nedělej. Jel jsi příliš rychle? Pro tentokrát je to jen domluva, příště už to bude horší.

V naší české kotlině se pravidla porušují jako na běžícím pásu. Viníci nejsou trestáni, nebo jen málo a národu chybí respekt před zákonem a pravidly. Pokutu ve výši tří tisíc korun pro bývalého prezidenta za nezakrytý obličej při demonstraci, kde se lidé tlačili skoro tělo na tělo, považuji za výsměch všem pravidlům na ochranu zdraví nás obyvatel. Spoléhat na zodpovědnost a ohleduplnost lidí u nás je stejné, jako čekat, až voda v řece poteče opačným směrem.

Před patnácti lety mě někdo, komu byla udělena výtka, chtěl poučit a upozornil mě, že je demokracie a on může do práce přijít o hodinu déle, protože svoje úkoly stejně za něj nikdo nesplní. Kolego, demokracie končí před našimi vstupními dveřmi. Za nimi vládnou pravidla, která jste povinen dodržovat, slyšel odpověď.

Exempla trahunt – příklady táhnou. Když může on a nic se mu nestane, tak proč bych nemohl také já? Stačí si přečíst například statistiky příčin dopravních nehod. Nezavání náš současný postoj k pravidlům tak trochu anarchií? Neměli bychom zjistit, kde a proč se toto všechno pokazilo? Není čas na nápravu? Nebo už je pozdě?