Nevydržíme spolu celý život, přestože si to slibujeme a zpočátku věříme, že k rozvodu nikdy nedojde. Dobrá zpráva však je, že nyní se rozpadá nejméně manželství za posledních patnáct let. Zřejmě jsme už v tomto směru překonali rekord z roku 2010, kdy se rozpadlo každé druhé manželství. Statistiky jsou v tomto směru zajímavé. V roce 1930 byl rozvod poměrně výjimečná záležitost, rozpadlo se pouze šest procent manželství, ale o dvacet let později to už bylo dvanáct procent. V roce 1980 končilo rozvodem každé třetí manželství.

Přístup k rozvodům je zajímavou ukázkou rozdílného vnímání významu manželství v různých generacích. „Pro nás byl rozvod něco výjimečného, asi by to byla ostuda. Vlastně jsem neznala nikoho, kdo by se rozvedl,“ říká jednadevadesátiletá Barbora z Ostravy. Přestože své manželství neoznačuje za příliš povedené, byla s mužem až do jeho smrti před deseti lety. „Byl horník, rád se napil a moc se o rodinu nestaral. Na druhé straně přinesl vždy dost peněz na to, abych se o děti mohla starat já. Neviděla jsem kolem sebe muže, kteří by se chovali jinak, oproti mnohým byl můj Josef ještě vcelku dobrý,“ říká. Její dcera Jana, které je něco přes šedesát, už mluví jinak: „Já lituju, že jsem se nerozvedla dříve a přiznávám, že nyní o tom uvažuju. Za mého mládí nebyly rozvody běžné, navíc bych neměla kam jít. Měli jsme podnikový byt, ten by zůstal muži. Z platu knihovnice bych dvě dcery sama neuživila a tehdy nebylo běžné soudit se o alimenty. Dnes, kdybych byla mladá, rozhodně bych s manželstvím počkala do vyššího věku a kdybych v něm nebyla spokojená, ukončila bych ho. Vlastně nyní prožívám život s manželem, který se mnou téměř nemluví. Já bych chtěla cestovat, on ne. Mě baví chodit na hory, jeho baví zahrada. Jsme si čím dál více cizí a docela chápu lidi, kteří se rozhoupou k rozvodu ve vyšším věku.“ Její dcera Petra, které je kolem čtyřiceti, už má jeden rozvod  za sebou a nevidí na tom nic zvláštního. „Když jsem to počítala, mám kolem sebe v práci více žen, které jsou rozvedené, než těch, které jsou vdané. Když to neklape, je lepší jít od sebe. Jsem ráda, že žiju v době, kdy nejsme pokrytci a nepředstíráme, že manželství funguje, když nefunguje,“ říká.

Nejčastěji se Češi rozvádějí po dvou až sedmi letech soužití, ale přibývá rozpadů dlouholetých svazků. Proto je průměr vyšší a činí až patnáct procent. „Za rozpadem mnoha manželství je to, že lidé věří různým mýtům, které jsou s partnerských soužití dlouhodobě spojovány. Lidé si myslí, že šťastné páry se nikdy nehádají, že se problémy vyřeší narozením dětí a podobně. Neuvědomují si, že manželství, které funguje, není samozřejmost, že je třeba o něj pečovat,“ říká Petr Adame, koordinátor kampaně Manželství bez mýtů. To se každoročně snaží poukazovat na některá témata, která podle organizátorů způsobují, že se rozvádějí i páry, které zas až tak velké problémy nemají a kdyby měli vůli, mohly by spolu dál žít. Jedním z nich je to, že spokojené manželství vzniká tak nějak samo, že jde o jakýsi bezúdržbový mechanismus, který si žije svým životem a není třeba na něm pracovat. Podle organizátorů kampaně současný přístup mladší a střední generace souvisí s tím, že si lidé odvykli porouchané věci opravovat, ale raději je rovnou vyhodí a koupí si nové.

Podobně nahlížejí na vztahy. „Když si koupíte auto, čtyři roky ho neudržujete, ono se porouchá, divíte se, že ho můžete hodit do šrotu? S partnerskými vztahy je to podobné. Když na nich nepracujete, nestaráte se o ně, porouchají se,“ říká psycholog Jeroným Klimeš a zmiňuje slogany, které dnes lidé často mají kolem sebe. „Jedou podle pravidel typu: nevaž se, odvaž se nebo říkej, co cítíš, případně nevěra je zábava. Místo toho, aby si řekli: pozor, s naším vztahem se něco děje, musíme být opatrní, aby se nerozpadl,“ uvedl.

Když dojde na téma rozvody, bývá to v rodinách třaskavé téma. Zatímco starší generace jej dodnes mnohdy bere jako selhání, mladší lidé  vysvětlují, že než v manželství nebýt šťastní, raději se rozvedou a budou zkoušet najít štěstí u někoho jiného. Faktem je, že tomuto trendu v posledních letech podléhají i lidé vyššího věku. Zatímco dříve bylo běžné říkat: proboha, přece se v padesáti nebudu rozvádět, nyní je velmi často slyšet: však je mi teprve padesát, ideální čas na nový život a hledání nové lásky.

Bude zajímavé sledovat, jak se tento trend bude vyvíjet. Zda jde o přechodný a náhodný  sešup v počtu rozvodů nebo jde o trend naznačující, že se mnozí mladí lidé zase vracejí k tradičnějšímu pojetí manželství, jako k dohodě, která se nedá porušit jen kvůli několika neshodám. Možná to dopadne tak, že zatímco mladí lidé budou časem říkat: vydržíme, dlouholeté svazky se budou rozpadat čím dál častěji, protože senioři budou říkat: už mám toho dost, mám poslední šanci zkusit žít jinak.