Zas rok jak vždy se s rokem schází

a slunce lakomě šetří svou zář.

Já marně hledám osud v snáři

a v autobusu vyhlížím tvou tvář.

Odporný virus stále řádí,

a lidi žene do zkoušky,

v nedohlednu jsou kamarádi,

svět přioděl se do roušky.

Já osud nikde nehledám,

s Erbenem volím temnotu;

vím, že si mě vždy najde sám,

nač dříve poznat jistotu?

Ta zkouška je ze všech nejtěžší,

co mě kdy vůbec potkaly.

Samota pranic mě netěší –

vrátí se život bývalý?

I když zlá temnota nám nyní duši svírá,

nesmíme založit si trpně ruce v klín.

Jednou přec vrátí se zas naše stará víra

a z duše vyžene zbytečný stesk a splín.

Co je to jistota? Co je to osud?

Co v hvězdách psáno je, to nemůžeme znát.

Život snad vrátí se, jaký byl dosud,

a my mu můžeme pak nový obsah dát.

Zas jezdit po kraji, na dobré vzpomínat,

tohle se vyřeší nejlépe u vína.

 Začněme tedy u sklenky vína,

v útulném bezpečí tvého bytu.

Zatím nám možnost nezbývá jiná;

Hřejí mě slova „Jsem rád, že jsi tu.“

V blízkosti tvé mizí mé obavy

a s Britney si užívám legraci.

Čas lepší snad opět se dostaví –

tuhle víru já ještě neztrácím.

Autoři: Jan Zelenka a Věra Ježková