Do nového roku mám předsevzetí, ale z donucení. Strašně ráda jsem navštěvovala malé obchůdky s oblečením. Velké supermarkety mě nezajímaly. V malých obchůdkách jsem se úplně vyžívala, a i když jsem si říkala, že se jenom podívám a nic nekoupím, tak jsem nevydržela. Měla jsem dojem, že právě tento kousek oblečení mít musím, i kdybych neměla co jíst. Nanosila jsem toho domů opravdu hodně. Někdy, když jsem si to doma vyzkoušela, se mi to přestalo líbit a byla jsem zklamaná. Něco jsem nosila ráda a něco zůstalo ve skříni na takové co kdyby.

Teď, když jsem zestárla, jsem myslela, že mě ta vášeň opustí sama, hlavně z nedostatku finančních prostředků, ale i z toho, že na starší tělo věšet mladistvé oblečení opravdu nejde. No, ale vždy jsem si něco přinesla. Skříně mám plné a zrovna dnes jsem se rozhodla, že to protřídím a něco vyhodím. Otevřela jsem skříně, ale zase je zavřela, protože co kdyby.

No a vidíte, vášeň je pryč. No, není to asi úplné předsevzetí, které se budu snažit dodržet a nic hezkého si nekoupím, ale nemožnost si to koupit, protože není kde. Obchůdky jsou zavřené a dívají se na nás jenom opuštěné, slepé výlohy, Tak je to vlastně předsevzetí? Myslím, že pro mne jenom veliký smutek.

PS. Na obrázku vám ukazuji jenom svoje zimní bundy a vidíte, že je jich dost. Ostatní ošacení jako bundy jarní, boty, kabelky, svetry, kalhoty, šaty  a spodní prádlo vám raději ukazovat nebudu. Ale vlastně je fajn, že jsem zásobená, protože obchůdky už se možná neotevřou nikdy a já to předsevzetí určitě budu moci dodržet. Ale slza ukápla!