Sedím si tak v obýváku a střídavě se dívám na televizi a na počítač. Na obrazovce sleduji tenisový zápas Řeka Tsitsipase a Australana de Minaura. Na monitoru vybírám fotky, které si chci přenést do nového notebooku. Dívám se na kávovar, už ve vzduchu cítím vůni čerstvě umleté kávy, když tu náhle vše ztichlo. Lednička nevrčí, neslyším údery tenisového míčku ani komentář. Televizní obrazovka potemněla. Cítím nějakou zradu, a tak otevřu lednici, temno. Stisknu vypínač, žárovka se nerozsvítila. Zkontroluji pojistky a vidím, že tam chyba není. Otevřu dveře na chodbu, a když uvidím, že svítí jen noční světýlko, začíná mi svítat, že závada nebude v našem bytě.

Sousedi nejsou doma, manžel venku cosi zařizuje, tak proč bych chodila ke kováříčkovi, když se mohu zeptat přímo u poskytovatele. Volám tedy do PRE. Když několik minut poslouchám, že všichni operátoři jsou zaneprázdněni a že mám vyčkat, přestane mě tato jednostranná telefonní komunikace bavit.

Jsem přece členkou bytového družstva, tak se obrátím přímo na předsedkyni. Nebere telefon. Volám tedy jiné člence představenstva. Dozvím se, že jí doma také nic nesvítí, že ale nic neví a že kamarádka o pár ulic dál je také bez proudu a že předsedkyně řeší vysvobození lidí, kteří zůstali uvězněni ve výtahu. Vyslechnu si, že kdyby tam zůstala mnou volaná, byla by ve velkém problému, protože trpí klaustrofobií. No, jindy bych si asi povídala a rozvíjela nastíněnou hypotetickou situaci, ale chtěla jsem vědět příčinu výpadku proudu a čas odstranění závady. Lidi ve výtahu jsem virtuálně politovala, protože vím, jak se cítí. Kdysi jsem ve výtahu strávila dvě hodiny, než kdosi ručně kabinu vytáhl.

Manžel se má za chvíli vrátit, musím mu zavolat, že ho čeká výšlap do dvanáctého poschodí. Nastávající výstup vzal s humorem, vyslechl si, kde všude jsem neuspěla o informace, a položil zcela logickou otázku: volala jsi domovníkovi? Ten přece má tyhle věci řešit. – Protože se na domovníka nikdy neobracím, ani tentokráte jsem se tomuto zvyku nezpronevěřila. Jenže vidina neurčitého času bez elektřiny, s třemi svíčkami v domě, dvěma baterkami, s přístroji potřebnými k ohřevu jídla včetně sporáku na elektřinu a manželem supícím po schodech mě vzpamatovala, vzala jsem mobil a číslo vytočila. Představila jsem se a začala informovat o výpadku proudu a že se nemohu nikam dovolat. Reakcí jsem byla zaskočena, neboť z telefonu se ozývaly dotazy, proč volám právě jemu a co že s tím on má udělat? Znovu jsem se představila, kdyby na začátku moje jméno přeslechl, dodala jsem, kde bydlím a že chci nahlásit poruchu na dodávce elektřiny. Podivovala jsem se, protože bydlíme v jednom domě a zná mě. A abych dokonala svůj čin, otázala jsem: dovolala jsem se panu Raškovi, ne? - No, jsem Raška, ale z i60! – Následovalo omlouvání, vysvětlování, že náš domovník se jmenuje stejně a že jsem se v telefonu překlikla. Našeho íčkového pana Rašku jsem uklidnila, že ho nebudu žádat o zajištění nápravy, ale že mi tento omyl vnuknul další mininápad. Rozloučila jsem se a do ztichlého přístroje dodala, že tuto nenápadnou příhodu přece musím sdílet s dalšími příznivci i60.

Jak jsem se zanedlouho na lince PRE dozvěděla, výpadek elektřiny postihl celé naše velké pražské sídliště a asi po devadesáti minutách už zase lednice vrčela a naskočil i sportovní program v televizi. Ihned jsem volala manžela, že si nemusí mastit svaly na nohou, že výtah už zase jezdí. Ani domovníkovi jsem nevolala, co kdybych se zase překlikla?!