Pro dnešní mladou generaci vzpomínka z časů dinosaurů. Inu, jak praví číšník ve slavném českém filmu: „Jiná doba…!“ 

Ano, je doba mobilofotografická, která navíc přinesla fenomén samofotografování – já a hrad, já a socha, já a slavná osoba, já v kině, já v divadle, koukejte, kde jsem na dovolené…a šup s tím na sociální sítě, ať kamošky puknou závistí. K tomuto trendu se ostatně hodí trefná věta. „Nikdo není tak, škaredý, jako na fotce na občance, a nikdo si nežije tak, jak to předvádí na facebooku či Instagramu.

Patnáct let jsem pracovala jako novinářka a měla možnost potkat řadu známých osobností. I k nám na východ republiky, do Uherského Hradiště, sem tam zavítaly. Že bych se s nimi nechala vyfotit, to nepřicházelo moc v úvahu. Přesto jsem udělala jednou výjimku. To se v Uherském Hradišti na slavnostním večeru vyhlašoval Nejlepší sportovec roku. Sál se hemžil svalnatými urostlými mladíky, leč pozornost přítomných dam stejně nejvíc přitahoval drobný mužíček s širokým úsměvem na tváři. Byl to legendární žokej Josef Váňa. Využila jsem po akci chvilky v zákulisí a o fotku jsem ho požádala. Souhlasil, podařeným vtípkem mě rozesmál, a podle toho na fotce vypadám.

V paměti mi zůstalo setkání s herci Miroslavem Moravcem a Jiřím Langmajerem. Kamarádka truchlila za zemřelým manželem, a tak jsem jí chtěla udělat radost a vzala ji s sebou na divadelní představení, kde hráli tito dva herci. Díky novinářskému průkazu jsme se po skončení dostaly do zákulisí. Už z dálky se chodbou linul nezapomenutelný hlas Miroslava Moravce. Na mou prosbu, zda by se s ním mohla kamarádka vyfotit, ihned vstřícně zareagoval, a já jsem s radostí viděla na její tváři po delší době úsměv. Krátce s námi pohovořil a věřte, byl to zážitek, slyšet jej tak na živo, a což teprve jeho smích. Zato pan Langmajer nás poslal, no sice slušně, ale tam. Dnes už má o nějaký roček víc, třeba by se choval jinak.

Moje poslední vzpomínka na společné fotografování patří Karlu Gottovi. V roce 2014 jsme dokončovali rekonstrukci domu, potřeba byla každá koruna. Do toho přišel na jaře manžel, že nám koupil lístky na koncert Tonnyho Benneta. Živoucí legenda amerického swingu, kamarád Franka Sinatry, měl vystoupit 20. ledna v Paláci kultury. Zlobila jsem se, ty peníze jsme mohli utratit za zedníka, maltu, střešní okno. Ale můj muž neustoupil. Když jsme se bavily s dcerou, kam se chystáme, pověděla, že někde četla, že se na koncert chystá i Karel Gott. Sousedce jsem se před odjezdem pochlubila, že jdeme na koncert, kam se chystá i „Goťák!“ Padla jí brada a možná trošku nevěřila.

Už při vstupu do Paláce kultury bylo jasné, že jde skutečně o mimořádnou událost. Ve foyer jsme potkali elegantní Ivetu Simonovou, jak vesele debatuje s Josefem Zímou, a řadu dalších známých osobností. Karel Gott však nikde. Když v sále zhasla světla a na jeviště nastupovala kapela, otevřely se na moment dveře, do sálu vklouzla postava a usedla do první řady. „To je on!“, blesklo mi hlavou. Po skončení famózního koncertu jsem však vyhlížela marně. Čekali jsme u šatny na syna, lidé odcházeli, a když už to vypadalo, že jsme v Paláci kultury zůstali sami, tehdy se to stalo. K šatnám mířil Karel Gott s doprovodem. Milý úsměv, pružný krok, charizma by se dalo prodávat na kila. Inu hvězda. „Teď, nebo nikdy!“ k údivu manžela jsem k Mistrovi zamířila. Usmál se na mě a já jsem mu pronesla větu: „Víte, přijela jsem až z obce v Bílých Karpatech, sousedce jsem se pochlubila, že jdu na koncert, kde bude i Goťák. Potřebuji důkaz.“ „Ale samozřejmě, pojďte,“ řekl mi opět s úsměvem. Naštěstí rychle zareagoval i manžel a fotka byla na světě. Kolena se mi klepala, snad až do rána. Takový to byl úžasný zážitek.

Nikdy jsem nebyla skalní Gottova fanynka. I když jeho písně jsem měla samozřejmě ráda. Když zemřel, cítili jsme to takřka všichni. Odešel někdo, kdo byl nedílnou součástí našich životů, aniž bychom si to uvědomovali. Když jsem se na jaře dostala do Prahy bez turistů, vydala jsem se na Hradčany. Sedla jsem si na lavičku s výhledem na vchod do chrámu sv. Víta. Všichni králové a královny, kteří jste tam v kryptě uloženi k věčnému spánku, mi věřím prominou, ale já jsem v té chvíli opět prožívala chvíle, kdy se odtud na svou poslední cestu vydal Mistr Karel Gott.

Až bude zase líp, chystáme se se sedmiletým vnoučkem Jeníčkem položit Karlu Gottovi kytičku na hrob a zapálit svíčku. Když jej slyší zpívat v rádiu, volá: „Kája, Kája!“, a běží zesílit zvuk. Nikdo jej to neučil, přišel si na to sám. Karel je prostě Bůh.

Alena Kučerová pro portál i60