Byla to druhá listopadová sobota. Vlastně druhá sobota na vojně. Jako nováčci jsme jeli na bramborovou brigádu. Táta sice psal, že jestli mu to vyjde, že by se za mnou přijel podívat a že by mně přivezl nějaké dobroty. Kapitán, tuším se jmenoval Bederka, se nás ptal, abychom se přihlásili, komu přijede návštěva. No jo, hlaste se, když to nevíte jistě a pak vejdete ve známost jako ulejvák. Raději jsem tedy nic neříkal.
Hned po snídani jsme nasedli na náklaďáky, celkem jely asi tři vozy, a vyjíždíme z kasáren směr Štíty. Dnes už neznám jméno té vesnice, ale byla vzdálená asi 1 hodinu jízdy. Na návsi jsme vystoupili, jako velitel s námi jel poručík Blažko, tam si nás převzal předseda JZD a šli jsme na pole. Brambory už byly vyorány, a tak jsme byli rozděleni do dvojic, každá dvojice dostala koš, do kterého jsme brambory sbírali. Bylo pravé listopadové ráno, taková, co bývají na vrchovině každý podzim. Mlha se ještě válela docela nízko, ne zas tak hustá, aby nebylo vidět, pošmourno, hlína na poli trochu vlhká. Sem tam se ozývá smích, “létají“ vzduchem vtipy, někdy i brambora, nálada je docela dobrá. Kolem poledne, kdy nám přiváží oběd, mám dojem, že to bylo něco studeného, salám, chléb, jablko a čaj na pití, už nám tolik do zpěvu není. Bolí záda, nohy a docela i ramena. No co, už máme půlku za sebou. Za dopoledne jsme naplnili snad čtyři valníky a předseda byl spokojený. Pořád chodil a chválil nás, jací jsme dobří brigádnici. No, aby ne! Kde by sehnal takhle lacinou pracovní sílu, která mu za kus salámu sebere brambory na takovým lánu. Docela bych rád věděl, kde byli členové JZD? Ale tenkrát mě to ani nenapadlo! Je po obědové přestávce, ještě poslední zatáhnutí z cigaretky a jdeme na to!

Už asi hodinu zase sbíráme a jak tak koukám kolem, vidím, že na pole přijíždí motorka a sedí na ní dva lidé. Á, kontrola přijela a vidím, jak ten druhý člověk sesedá. Říkám si: “Ten vypadá jako táta“, a sbírám dál. Nedá mně to však a podívám se znovu. “Je to táta“, křičím a utíkám k němu.! “Co tady děláš, tati. Jak jsi se sem dostal? Jak jsi nás našel?“. Nevím, kolik otázek jsem mu ještě dal. Tenkrát jsem se styděl před kluky a pusu jsem mu nedal, ale vím, že jsem ho radostí objal. Poručík Blažko mě uvolnil z pole, mohli jsme s tátou jít do vesnice, do hospody, kde jsme na kluky počkali. Jak já, tak táta jsme měli spousta otázek na toho druhého. Byl jsem docela rád, že přijel, a tak mně vyprávěl, že právě přicházel ke kasárnám, když vyjížděla nějaká nákladní auta s vojáky. Když se ohlásil na bráně, tak mu oznámili, že jsem na brigádě. Kapitán Bederka mu řekl, do které vesnice jsme jeli, a táta se nás jal honit. Z části stopem, vlakem, autobusem, až mě dohonil na poli!!! Netrvalo dlouho, kluci přišli do hospody také. K nám si sedl poručík, kterému hned táta poručil nějakého frťana, pár kluků si dalo také a nějakou dobu jsme v té hospodě ještě setrvali. Na cestě do kasáren jsme se zastavili u nádraží ve Štítech, protože táta jel s námi na korbě náklaďáku, nechtěl do kabiny. Musel jsem se ním
rozloučit. Bylo mě to moc líto. Připadalo mě, že jsem ho tam nechal samotného, samotinkého a bylo mě smutno.

Do kasáren jsme přijeli večer. Tam nás čekala studená večeře. Těšil jsem se na chvíli, až si budu smět lehnout. V příštím týdnu jsem dostal dopis, na který jsem byl hodně zvědavý. Táta psal, jak se dostal domů, že je v pořádku a že mě s mámou pozdravují a že se uvidíme na vánoce. V duchu jsem si spočítal, že do vánoc zbývá ještě pět týdnů, a to že tak dlouhá doba zase není.