V pátek v polovině února doby covidové mi zavolala vnučka, že jde kolem Karlových lázní, a protože je nebe modré a slunce svítí, pošle mi fotku Pražského hradu. Po záporné odpovědi na dotaz, zda jsou tam lidi, bylo rozhodnuto. Následující den vezmu manžela, ať chce nebo nechce (protože většinou procházku do centra hlavního města razantně odmítá), a půjdeme se projít do míst, která jsou jindy zaplněná turisty z cizích zemí.

Auto jsme nechali v podzemních garážích pod Palladiem a vyšli do mrazivého sobotního dopoledne. Sem tam člověk, většinou bez roušky, mráz zalézal za nehty a po několika krocích mi bylo jasno, že nám obrazně řečeno chybějí brusle s ostře nabroušenými noži. Dlažba v podobě kočičích hlav, malých dlažebních kostek i asfaltová doplněna plotnami ztvrdlého sněhu byla jedna velká klouzačka. Metry naší procházky jsme ukrajovali jen pomalu. Pohybovali jsme se chůzí námořníka, který rozkročen na houpající se palubě lodi drží stabilitu, aby nespadl do moře. My jsme také nechtěli upadnout a zlámat si už tak chátrající seniorské kosti.

Měli jsme v plánu projít Celetnou ulicí, přes Staroměstské náměstí a Malé náměstí do Karlovy ulice, přejít Karlův most, ulicí U Lužického semináře dojít na Klárov a po Mánesově mostě kolem Domu umělců Kaprovou ulicí přes Ungelt ukončit naši krátkou návštěvu centra. U Staroměstské mostecké věže se houfovaly začínající davy našinců, cizí jazyk jsme nezaslechli, roušky na obličejích mělo jen pár jedinců, a tak jsme přechod mostu oželeli. Sluníčko a modrou oblohu jsme si i přes náročnou chůzi užili.

Při pořízení každé fotografie jsem musela nejdříve zakotvit chodidla v rozbředlém sněhu nebo na ledu a v místě, kde jsem byla v dostatečné vzdálenosti od každého kolemjdoucího člověka, takže na nějaké momentky jsem mohla zapomenout. Stejně nejraději fotím budovy, lampy, stromy. Ty naštěstí ochranu před covidem nepotřebovaly a svoji polohu neměnily. I tak jsem musela oželet některá místa obklopená skupinami lidí, s nimiž jsem i přes roušku netoužila sdílet stejný prostor.

Pro snazší orientaci jsem každou fotografii stručně pojmenovala. Někdo možná postřehne, že na Staroměstském náměstí jsem nezachytila Mariánský sloup. Zachytila, ale nevložila. Možná se někdo zeptá, proč? A moje odpověď? Protože se mi náměstí líbilo více bez tohoto díla.

Prahu mám moc ráda. Je zde mnoho krásných míst, která stojí za prohlídku, prozkoumání i za uchování na fotografiích. Těším se, až opadnou mrazy, až se oteplí, sleze sníh, chodníky se stanou schůdnými a jaro přírodu opět probudí do zelené barvy.  Pro dnešek několik snímků jako připomenutí, jak je naše hlavní město krásné.