Není aréna jako aréna

Datum: 19. 2. 2021

Patřím do partičky osob, které si několikrát do roka společně vyjdou za kulturou. Tu do divadla, tu do některého koncertního sálu. Někdy do arény, jak se moderně nazývají většinou sportovní haly.

Koupili jsme si vstupenky na koncert Mariky Gombitové, slovenské zpěvačky, která je od svých 24 let po dopravní nehodě na invalidním vozíku. V Praze nevystupuje, nyní udělala výjimku, proto jsme si ji chtěli poslechnout, a my staršího data si připomenout příjemné melodie a nádherné texty Kamila Peteraje.

Hlediště arény na pražském výstavišti v Holešovicích se zaplňovalo, a když se malá ručička hodinek přehoupla přes sedmičku, kdy měl koncert začít, my postrádali kolegu Pavla s manželkou. Zavolala jsem mu, kde že jsou. Zastihla jsem je před O2 arénou ve Vysočanech, hádající se a hledající vstup do hlediště. V telefonu jsem slyšela křik, obviňování z neschopnosti, cosi o totální ignoranci. Aréna zela prázdnotou, dveře byly neproniknutelně zavřené, žádná akce se ten den nekonala. Naši kamarádi dorazili jinam. "Když si pospíšíte, tak stihnete druhou část," pobízela jsem je, protože jsem chtěla zahnat nepříjemné manželské dohadování. "A kde se ten koncert vlastně koná?" netrpělivě se dožadoval odpovědi Pavel. "V Holešovicích," sdělila jsem a upozornila, že mám vypnuté zvonění v mobilu a že program začíná.

Po první části se upravovalo pódium a my diváci měli pár minut oddechu. V telefonu jsem měla zprávu, že Pavel a Irena dojeli do Holešovic, ale že tam se žádný koncert nekoná, proto se sebrali a odfrčeli domů. Probírali jsme možnosti, přemýšleli, jaká atmosféra u kamarádů vládne a zaposlouchali se do zpěvu, kvůli kterému jsme přišli.

Vím, že Pavel a Irena jsou noční tvorové, proto jsem bez skrupulí okolo desáté v noci, již po koncertu, zavolala, co se stalo. Telefon zvedla Irena: "Je to dement, leze na něj staroba, začíná zapomínat, kvůli němu jsem přišla asi o poslední příležitost vidět Gombitovou na živo," nadávala a pokračovala: "Jednou jsem organizaci nechala na něm a připadala jsem si jako nadrženej turista, kterýmu nestačí Praha ve dne, tak ji musí prozkoumávat i v noci. A ve Vysočanech a v Holešovicích, no, chápeš to? Nejradši bych ho zabila. A bylo by to stylové," to už do telefonu křičela. Její vražedné choutky jsem chápala. Pavel je dovezl do tržnice v Holešovicích. Kdysi tam vozili zvířata na porážku. Kdysi tam totiž stála jatka.

| Můj příběh

Autor: Jana Vargová

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

3 komentáře

Soňa Prachfeldová 20.2.2021 19:23

Plně chápu její rozčilení.

Dana Divišová 19.2.2021 18:03

To mi připomíná moji kamarádku, která dostala asi před dvěma lety od dětí lístky na koncert do Lichtenštejnského paláce. Jeli vlakem z Kralup a měli zpoždění. Vzali si taxi. Jeli samozřejmě na Kampu.. Zjistili, že tam žádný koncert není. Vůbec nevěděli, že je další palác na Malostranském náměstí. Volali synovi a ten je nějak navedl. Přišli o půl koncertu. Nejhorší prý bylo, že kamarádka měla úzké lodičky na vysokém podpatku, které jinak vůbec nenosí . Nohy otlačené ze všech stran.

Zuzana Pivcová 19.2.2021 13:48

Je pravda, že i já jsem měla zprvu v těch pražských Arénách trochu zmatek, naštěstí to nebylo spojeno s návštěvou nějakého představení. Stačilo ale, že jednou jsem jela na prodejní výstavu minerálů, kde jsem měla mít sraz i se sestrou a jednou kamarádkou. Protože předchozí obdobná výstava byla v hotelu Olympik Garni, jela jsem bez rozmýšlení tam. Sobota a vše zavřeno. Ve skutečnosti byla na výstavišti v Holešovicích :-D