Jak jste se vlastně dostala do Národního divadla, kdo vás tam přivedl?
Do Národního divadla jsem se dostala zázračně. Ve 4. ročníku DAMU mi zavolal šéf činohry Michal Dočekal a řekl, že by mě tam chtěl. A já šla. Ovšem zvolila jsem si tím jistou cestu, nezkusila jsem jiné věci a teď cítím, že mi to trochu chybí.

Jaké je to hrát na první české scéně. Je Národní divadlo pro herce tou nejvyšší metou?
Mám Národní divadlo moc ráda, ale myslím, že jeho "pozlátko" už není vůbec mezi herci tak bráno. Jsou i herci, které by hraní v Národním divadle možná ani nezajímalo, a já to respektuji. Mně na Národním přišlo vždy skvělé, že se tu můžu setkat s různými žánry, s výběrem nejlepších režisérů, s kolegy všech generací - a máme opravdu skvělý soubor. Ale jsem v něm již patnáctý rok, a cítím také potřebu změny, nemusí to být nutně odchod, ale potřebuji dělat i jiné věci, své věci, které mě budou naplňovat jiným způsobem, než jak mě může naplnit hraní v tom obrovském prostoru.

Scéna Národního divadla se v posledních letech hodně proměnila, řada hereckých osobností odešla, jiné přišly, měnila se i dramaturgie. Jak jste změny prožívala a jak byste současný stav charakterizovala?
Na změnách mi vždy bylo nejvíc líto odchodu starších kolegů, pořád je tam ale mnoho skvělých herců a hereček, ale mnoho mi jich také chybí. Současný stav činohry je na vysoké úrovni, skvělý soubor, spousta změn k lepšímu, jede se. Já vedle toho jsem poněkud v jiné životní fázi, jsem více v sobě, leccos přehodnocuji, takže si někdy připadám trochu mimo...

Chtěla jste být vždy herečkou? Nebo jaké jiné povolání byste si vybrala, kdybyste herečkou nebyla?
Kdybych si měla vybrat jiný obor, chtěla bych být překladatelka básní, mám na jazyky talent, jenže jsem přestala trénovat. A ještě má náhradní volba za herectví by byla učitelka češtiny, hlásila jsem se na filosofickou fakultu, jenže mě vzali dřív na DAMU.

Hrála jste v něčem se svým otcem Hanušem Borem? Do jaké míry Vás herecky ovlivnila matka, a jak otec?
S tátou jsem hrála jen jednou, v Podzimní sonátě Ingemara Bergmanna, kterou režíroval ve Studiu Dva Patrik Hartl, a občas se potkáme v rozhlase. Rodiče se do mě obtiskli, to je jasná věc, stačí se podívat na fotky, ty výrazy, postoje, nebo se vidět ve filmu naživo, je to srandovní. myslím, že z nich mám jen to nejlepší :).

Hrají se vám lépe role vážnější nebo takové ty odlehčenější?
Vždycky mě lákaly ušlechtilé heroiny, potom jsem zjistila, že komindy jsou ještě lepší a úplně nejzábavnější jsou mrchy. Takovou jsem měla naposledy čest si zahrát ve Třech sestrách, Natašu, tu 4. kukačku v hnízdě, to mě hrozně bavilo.

Jaké máte koníčky a jak vám pomáhají v době současné karantény?
Mými koníčky je především hudba - zpěv, skládání písní s ukulele, sborový zpěv. Taky ráda jezdím na kole. Karanténa mi umožnila více se věnovat své mysli a tělu, pečovat o sebe s laskavostí, za to jsem moc vděčná, beru to celé jako velmi poučný dar, i dětem ta plná pozornost dělá, myslím, dobře, i když už máme často ponorku.

Máte hezké jméno, jak vám vlastně říkají?
Prošla jsem si teď takovou velkou vnitřní proměnou, dříve mi všichni říkali Majdo, a to se mi přestalo líbit. Nejraději se představuji a jsem oslovována Magdaléno. Líbí se mi to jméno v celé délce. Anebo Magdalenko.

Bojíte se stárnutí? Dovedete si představit, že jste už v penzi?
Téma stárnutí a smrti ke mně přišlo velmi silně vzhledem ke změnám v osobním životě, a stále se mnou zůstává, je potřeba ho k sobě pustit i se všemi strachy, které se vynořují. Stárnutí se mi líbí, stáří je velká kvalita...

Jak vnímáte současnou krizi. Obohatila vás něčím?
Současný mimořádný stav celého světa považuji za dar a nabídku pro každého zvlášť a všechny dohromady. Je to lekce pokory a návrat k důležitým věcem. A jestli se nepoučíme, přijde další, jsme vůči přírodě nepatrní. Děkuji za vše, co mám, každý den.

Otázky herečce Magdaleně Borové pokládali čtenáři portálu i60.cz.