Když se probudím v předjarním dni, sluneční paprsek se skrz žaluzie snaží polechtat mě na tváři a po jejich vytažení vtrhne do ložnice prudké světlo, není radno vracet se zpátky do vyhřátého pelíšku. Právě naopak. Modré nebe a čerstvý ranní vzdoušek s mrazivým nádechem velí pověsit foťák na krk a vyběhnout ven. 

Moje častá vycházka je k rybníku hned za městem. Je to takové moje oblíbené kolečko - říkávám, že si jdu oběhnout rybník. Je to docela snadné. Dříve podle něho vedla blátivá cesta, dnes je tam nová relaxační zóna se stroji na cvičení a lavičkami. Táhne se podle rybníka až k vedlejší vsi. Tam se projde kousek mezi domy a už je tu otočka do protisměru. Ta však už nevede podle rybníka, nýbrž podle potoka Čepel, bublajícího hned vedle něho. Dojde se až k mostku přes Čepel a znovu do protisměru. Po chvíli se kolečko uzavře. Je to taková 3,5 km procházka k rybníku, ačkoliv rybniční romantika se vlastně moc nekoná. Majitel ho má oplocený a zdobí ho cedule se zákazem vstupu. O přístup až k rybníku je vycházka ochuzena, já tam však i tak běhám v zimě v létě. Prostředí je sice stále stejné, každé roční období však přináší vždy trochu jiné pohledy. 

Teď tedy máme začátek března a příroda se pomalu probouzí. Sluníčko se snaží a brzy vyžene šedivou námrazu i ze zatím stinných koutů. Vrabčáci si natřásají peří před svými obýváky v okapu u garáží, straky začaly s jarním úklidem ve svém hnízdě, holubi hřivnáči se vrátili ještě dříve než špačci, hrdlička pospává na drátě, mezi větvičkami se proplétají stehlíci a loví si svou snídani, sojky si šuškají o lásce, zajíce ještě trochu zebou nožky a kavky se vystavují jako modelky na anténě. 

Ačkoli se to možná nezdá, dá se toho při takovém ranním kolečku kolem rybníka vidět docela dost. Posuďte sami.