Je úterý odpoledne, venku celkem jarně, trochu sice pofukuje, ale žádný vichr to není. Rozhodli jsme se, že se vypravíme na Střížák, kde by měla být jakási studánka s hradem. Vzhledem k tomu, že jsme na kopci skoro jako doma a nikdy jsme na nic takového nenarazili, byla to docela výzva. Dcera nám sice poslala mapu, ale čtení v mapách není zrovna můj koníček a můj muž na tom není o moc líp. O té studánce jsem slyšela už loni v práci, ale teprve teď nastala ta pravá chvíle. Pro jistotu jsem se učesala, kdybychom potkali nějaké lidi, slušně jsme se oblékli, pejsek dostal taky kabátek, šup do aut a vzhůru na kopec.

Přibližnou trasu jsme věděli, zaparkovali jsme u hospody Pohoda a vydali se směr cvičák pro pejsky. Prošli jsme kolem, pocestného jsme se zeptali, zda jdeme správně, a pokračovali cestou z kopce. Z betonové cesty se stala cesta blátivá, pokračovali jsme stále dolů, ptali se lidiček na cestu a nebylo jich málo. Postupně nás směrovali do blízkého lesa, cesta stále byla po jarním tání samé bláto, pejskaři a sportovci přibývali a my dle jejich instrukcí klopýtali v bahně směr les. Někteří to věděli přibližně, ti poslední to věděli přesně a nasměrovali nás správně.

Podotýkám, že cesta vedla stále z kopce, takže představa, že tohle si zopakujeme, ale do kopce, se mi moc nelíbila. Kopce jsou moje noční můra, nicméně jsem se přemluvila a pokračovali jsme dál. Asi v půli cesty jsme potkali paní s dítětem a přítulnou fenkou. Samozřejmě, že jsme se ptali na studánku, stěžovala jsem si, že taková památka není nijak označená. A představte si, že byla. Na stromech se leskla modrá turistická značka, fenka dostala za odměnu piškoty, hezky jsme poděkovali, a protože jsme nechtěli jít po značkách, vzali jsme to přímo přes les z kopce. Jak tak opatrně sestupujeme, vidíme pod námi běhat lidi kolem čehosi kamenného a světe div se, byla to to ona studánka s hradem. No hradem, před lety tam někdo na kamennou mohylu vybudoval malou maketu hradu Střekov.

Studánka byla postavena v roce 1958 na jižním svahu Střížovického vrchu. Žádné podrobnější informace jsem nenašla, jenom ještě to, že se o studánku stará pán, který bydlí nedaleko. Voda je dobrá, ochutnala jsem ji, pro otrlejší jsou tam dva hrnečky. Domů jsme to vzali prostě rovnou za nosem. Myslela jsem, že mě trefí, když jsme vyšplhali na louku a před námi se otevřela krajina s rybníkem, no ano, rybníkem na Střížáku a v dohledu naše auto.

No nic, to se stává, pár kilometrů navíc nás naštěstí nezabilo, hodní lidé ještě existují, což je moc dobré zjištění. Tak se s námi pojďte projít cestou necestou a z kopce do kopce. Fotky samozřejmě nesmí chybět.