Venku svítí slunce a je vidět, že už se opravdu blíží jaro. Jo, jaro, lásky, čas říkám si. S poslední holkou jsem se rozešel před koronavirem a teď nevím, jak na to. Po městě chodí lidi s respirátory na obličeji, a protože je zákaz nošení obyčejných roušek, které byly alespoň barevné, tak teď jsou všechny obličeje zakryté bíle.

Vypadá to, jako kdyby si nasadili husí hlavu. Respirátor tvoří pod nosem takový zobák, a tak to opravdu pěkně nevypadá.

Jdu tedy městem a prohlížím si děvčata se zobáky. Prohlížím si je zezadu. protože zepředu toho moc vidět není. Bundy totiž zakryjí i vnady. Prohlížím si nohy, hezký zadek v upnutých džínách a najednou mě jedna zaujala. Kráčí ladně a je radost na ni oči upírat. Zamířilla do obchodu s potravinami a zařadila se do fronty. Stoupnu si za ni a ukázněně dodržuji dvoumetrový odstup, aby mi někdo nevynadal, že ho chci ohrozit na životě. Prohlížím si tedy onu dívku zezadu a jsem stále spokojenější. Fronta je dlouhá a postupuje pomalu. Lidé nakupují tolik potravin, že to vypadá, jako kdyby čekali hladomor.

Chystám se dívku oslovit a také to udělám. Mluvím sice na ni zezadu a v tom respirátoru huhňám, ale říkám jí :" Nemusíte se otáčet, když  nechcete, stejně bych Vám do obličeje neviděl, ale to, co vidím zezadu, se mi moc líbí. Jak rád  bych Vás pozval na skleničku vína, nebo někam, kde by nás nikdo nerušil a kde bychom později možná mohli sundat respirátory, po předložení dokladu, že jsme negativní.

Opravdu se mi moc líbíte. Od té krasavice se ozvalo ale něco, co bych opravdu nečekal. Otočila se, trochu odhalila roušku a povídá.:" To jsou krásná slova, ty můj vnoučku, a škoda, že jsi mě nemohl vidět  mladou. Já jsem věděla, že za mnou jdeš, a promiň, ale hrozně jsem se bavila."

A tak jaro nejaro, ale asi zůstanu raději sám a budu čekat, že ten koronavirus někdy zmizí.