Příběh je volným pokračováním předcházejících příspěvků o Martě. 

Dnes k večeru si konečně užiju saunu, pomyslela si Marta, když čekala v malé zasedačce u vchodu na příchod dalšího zaměstnance. Její firma už pár dní fungovala podle nového plánu, který měl zamezit případnému šíření covidu mezi zaměstnanci. Lidé přicházeli do práce v odstupňovaných časových intervalech, aby se co nejméně potkávali. Pravidelné testování svých zaměstnanců vymyslela ještě dřív, než bylo seshora nařízeno. Ostatně její firmy se oficiálně netýká, protože má méně než 50 lidí. Nechala na každém, zda si v příslušný den zajde na některé z testovacích míst a přinese si jen potvrzení, nebo zda bude chtít otestovat při vstupu do firmy. Stovku testů pro firmu zakoupila a uvidí, jak se to bude vyvíjet dál. Dnes jsou naštěstí výsledky všech příchozích negativní. A nikdo ze zaměstnanců nevolal, že onemocněl, nebo, že musí zůstat v karanténě. A tak vlastně nic neřeší a pouze eviduje dobré zprávy. Má to i výhodu v tom, že si s každým svým zaměstnancem při jeho příchodu do práce chvilku popovídá.

Když byli všichni zaměstnanci ve firmě, přesunula se Marta do své kanceláře a začala se věnovat účetnictví. Dvoutýdenní uzavření firmy jí dělalo starosti, protože se samozřejmě nepříznivě promítlo do financí. Ale pokud bude firma už teď normálně fungovat, nemělo by to znamenat větší problémy. Na výplaty peníze budou, jen musí odsunout některé větší nákupy. A zdá se, že i oznámení na webových stránkách firmy o tom, že všichni jejich zaměstnanci jsou pravidelně testovaní, trochu zapůsobilo. V posledních třech dnech přichází trochu více objednávek od jednotlivých osob. Blíží se velikonoce, i v domácnostech se začíná víc uklízet.

Nadějný vývoj situace ve firmě, ale i přesvědčivé jarní sluníčko a modrá obloha ji brzy odpoledne odlákaly z práce. Sofii nemusela přesvědčovat, aby s ní vyrazila na chatu za městem. Jen Lenka, která dnes měla volný den a mimořádně nebyla v práci, se zdráhala jet s nimi. Sice mluvila o práci, kterou musí doma udělat, ale Martě bylo jasné, že spíš využijí s Martinem situaci, kdy budou sami doma. Přála jim to. Jsou mladí a k životu to patří. Naložila malou Sofii do auta a vyrazily společně na zahradu kousek za město. Měla v plánu zkontrolovat stav chaty i zahrady po dlouhé zimní pauze. A pak můžou vyrazit na procházku k blízkým rybníkům. Dobře zazimovaná chata byla naštěstí v pořádku, nikde ani nebyly žádné pozůstatky po náhodných nocležnících, kteří občas vyhledávali volně přístupnou verandu u chaty jako vhodný přístřešek pro přespání. V posledních letech se to stává už zřídka, protože některé z okolních chat jsou i v zimním období trvale obydlené. Otevřela část oken a okenic, aby důkladně vyvětralala. Když se vrátila na zahradu, našla Sofii u hradby okrasných keřů na okraji zahrady. Zdálo se jí, že trochu natahuje moldánky. Byla nešťastná, protože nemohla najít trpaslíka Pepču. Pamatovala si, že tady vždycky stával. Marta jí vysvětlila, že trpaslíka na zimu uklidili. Našly ho spolu v dílně, kde prospal zimu na polici hezky zabalený do starého svetru. Sofie ho pečlivě hadříkem vyleštila a pak ho společně umístily pod keře. Trpaslík byl probuzen, jaro definitivně začalo.

Už cestou zpět se Marta začala těšit na hřejivou náruč sauny. Snad ji Martin stihnul zapnout včas, aby se nemuselo na její rozehřátí čekat. Při procházce kolem rybníků obě dvě trochu prochladly, na otevřeném prostranství foukal nepříjemný a docela studený vítr. I Sofie se do sauny těšila, ale byla zklamaná, že maminka není doma. Martin se jí snažil  trpělivě vysvětlovat, že maminku zavolali k nějaké poraněné paní. A protože maminka je doktorka, tak musí lidem pomáhat. I když zrovna není v práci. Jeho vysvětlování moc nepomáhalo, Sofie se pořád stejně mračila a brala to jako nespravedlnost. S dětským pocitem v duši, že její maminku pořád někdo potřebuje a ona pak na ni nemá žádný čas. Marta se ji snažila zabavit přípravou domácího pomerančového džusu, který si vezmou s sebou do sauny. Ale její nespokojenost byla stále viditelná. Postupně odplynula až v okamžiku, kdy spolu seděly v sauně. Marta původně počítala, že se o Sofii v sauně bude starat Lenka, a tak ani nepřemýšlela o tom, zda mají děti v sauně nějaká omezení. Teď si musela vystačit se svou intuicí. Sauna byla vytopená na trochu nižší teplotu než obvykle, o tom se dohodli už předem. Posadila Sofii co nejdál od zdroje tepla a snažila se jí co nejjednodušeji vysvětlit, jak sauna vlastně funguje a proč je dobré do sauny chodit. Hlavně chtěla, aby jí Sofie okamžitě řekla, kdyby jí bylo něco nepříjemného nebo kdyby se jí udělalo špatně. Ale Sofie se usmívala a viditelně byla v pohodě. První cyklus v ohřívárně pro jistotu Marta zkrátila na minimum a Sofii pak zchladila pod sprchou pouze vlahou vodou. I tak Sofie radostně výskala, že to je moc studené. Pak se ochotně nechala od babičky zabalit do prostěradla a na lehátku se zachumlala pod deku. Jen trvala na tom, aby si babička přisunula své lehátko těsně vedle jejího a pak si spolu potichu povídaly. Marta jí vyprávěla o tom, jak se ona sama poprvé v životě saunovala. Tehdy byla hlavně zvědavá, když tady ve městě otevřeli první veřejnou saunu. Později objevila, že sauna je k dispozici také v areálu krytého bazénu a docela saunování propadla. Kromě letního období tam chodívala pravidelně každý týden. Byl to takový její pohodový rituál, kterým pečovala o své zdraví. Snášela dobře i vysoké teploty a na následné zchlazení v bazénu se studenou vodou se vysloveně těšila. Užívala si i relaxaci po saunování, kdy jakoby z jejího těla a mysli odplouvalo vše špatné a nepotřebné. Sofie babičku pozorně poslouchala, jen si nenápadně vysunula z pod deky svou ručičku a ta zabloudila pod deku k babiččině ruce.

Maminky se v sauně nedočkaly, i když si to Sofie moc přála a stále oddalovala odchod. Když vypily i poslední kapku džusu ve džbánku, dohodly se, že dnes se saunováním skončí. Byl čas večeře. A po ní půjde Sofie určitě brzy spát. Už teď byla zklidněná skoro nepřirozeně. Porýpala se trochu v zeleninovém salátu, který Marta připravila předem. S chutí zlikvidovala plněnou tortilu a hlavně se znovu pořádně napila. Naštěstí se maminka vrátila ještě během večeře, a tak jí Sofie mohla alespoň vyprávět, jak si s babičkou užily saunu. Oči jí přitom zářily. Nakonec si s maminkou slíbily, že příště půjdou určitě do sauny spolu.

Marta se sice snažila už během večeře dozvědět, proč byla Lenka odpoledne pryč, ale ta jí naznačila, že o tom nechce mluvit před Sofií. A tak na to došlo až v okamžiku, kdy Sofie usnula. Libor prý už před polednem volal Martinovi a zjišťoval, proč není Jana v práci. Tedy přesněji řečeno proč ji nevidí na síti, když by měla dnes jako každý pracovní den mít home office. Normálně bývala v síti připojená už od časného rána, protože byla zvyklá vstávat brzo. A do práce chodila s neomylnou pravidelností. Libor ji vlastně ani nepotřeboval k řešení nějakého problému, ale i když se po vzájemné dohodě nedávno rozešli, byla pro něj její přítomnost v práci jakási příjemná jistota. Pracovně spolu normálně komunikovali, dokonce se dá říct, že mnohem lépe než předtím. Libor teď už prostě věděl, jaká je a proč taková je, a tak některé věci, které by ostatní považovali za úlet, prostě nevnímal. Nějakou dobu vydržel čekat, zda se přece jen v síti neobjeví. Později se jí snažil dovolat. Měla vypnutý mobil. Už to bylo podezřelé, protože Jana byla zvyklá být k dispozici skoro vždy. Pro jistotu jí poslal na mobil alespoň zprávu, aby se mu ozvala. Pak zkontroloval všechna místa v síti, kde by se teoreticky mohla objevit. Její poslední stopu ve firemní počítačové síti našel ze včerejšího odpoledne, kdy odevzdávala svou práci. A poslední záznam na Facebooku byla také ze včerejšího odpoledne. A pak už nic.

Odpoledne už to nevydržel a vyrazil za ní domů. Zvonil u jejího bytu mnohokrát, nic se nepohnulo. Pak bušil netrpělivě na dveře. Na to zareagovala rezolutně paní ze sousedního bytu. Vyšla na chodbu a rovnou mu vynadala, že tu dělá randál. Pak se ale zklidnila a potvrdila mu, že Janu naposledy zaslechla včera k večeru. A přešla k dobrým radám na téma, že by se měla zavolat policie. V tom okamžiku Liborovi v mobilu zapípala příchozí zpráva. Jana. Konečně! Ale obsah zprávy nebyl vůbec povzbudivý. Včera při běhání ji kdosi přepadl. Nějak se dostala domů, ale dnes nebyla schopná jít do práce. Víc nic. Radši vypadl z paneláku ven, nechtěl nic řešit před sousedkou. Několikrát Janě ještě zkoušel volat z lavičky v nedalekém parku, ale nebrala to.  Nakonec to vzdal a napadlo ho, že se staví za Martinem, aby se s ním poradil, co by se dalo dělat. Odhadoval, že Jana bude potřebovat pomoc. Netušil, že bude doma i Lenka, ale teď se to docela hodilo. Dali všichni  hlavy dohromady a vymysleli, že by se k ní mohla dostat Lenka jako doktorka. A mohla by zjistit, v jakém je stavu a případně ji ošetřit, pokud bude potřeba. Navíc ji Jana také trochu zná, mohla by k ní mit důvěru. Libor poslal Janě další textovku s opatrným návrhem. Několik minut seděli všichni u stolu a čekali na odpověd. Byli si jistí, že Jana zprávy čte, a doufali, že o jejich návrhu aspoň přemýšlí. Souhlas přišel po několika minutách. Ano, ale může přijít pouze Lenka sama.

Libor doprovodil Lenku až ke dveřím. A opustil ji v okamžku, když zmáčkla zvonek. Cestou dolů po schodech slyšel, jak se otvírají dveře a hned zase zavírají dveře. Snad se Lenka dostala dovnitř. A on musí s rukama v klíně čekat  u sebe doma. A doufat, že všechno dopadne dobře. Podrobnosti  se všichni dozvěděli až večer od Lenky. Jana prý byla včera běhat jako obvykle. Kvůli tomu, aby se při běhání nepotkávala s Liborem, změnila svou trasu. I tahle nová cesta byla příjemná, ale mnohem méně frekventovaná. Ale to jí spíš vyhovovalo, lidi až tak nemusela. Když probíhala parkem, všimla si periferně týpka, který k ní stál zády a opíral se o lavičku. Nevěnovala mu žádnou pozornost, běžela dál. A pak už toho moc neví. Jen to, že ji někdo zezadu srazil na zem, zalehl ji a začal se dobývat na její intimní místa. Snažila se vykřiknout, ale zacpal ji pusu a přirazil hlavu k zemi. Snažila se vykroutit a kopat kolem sebe, ale v poloze na břiše to moc nešlo. Cítila, že má odřenou tvář i čelo, tekla jí krev z nosu. Zoufale poslepu znovu kopla a tentokrát se asi strefila. Ozvalo se bolestné zavytí a sprosté nadávky. Tlak povolil. Nadechla se. Než se trochu vzpamatovala a začala se sbírat ze země, útočník kamsi zmizel. Možná i proto, že na dohled se objevila skupinka lidí. Jana se snažila doplazit k lavičce, aby si na ni sedla. Nechtěla na sebe upoutat pozornost, potřebovala se dostat jen co nejdřív domů. Už neví, jak se jí to podařilo. Doma ze sebe strhala všechno oblečení a dlouze se sprchovala. Pak si vzala prášek proti bolesti, zalezla do postele a snažila se usnout. Byla to však noc hrůzy.  Nepřijemný zážitek opanoval její mysl a opakovaně se vracel v různých obměnách. A přitom jí bylo tak hrozně, že ji dokonce napadlo, že třeba umře. K ránu patrně vysílením tvrdě usnula a probralo ji až Liborovo bouchání na dveře. Lenku sice pustila dovnitř, ale chovala se k ní velmi odměřeně. Ale nakonec se nechala prohlédnout a ošetřit. Hluboké odřeniny na obličeji musela Lenka znovu pečlivě vyčistit. A  doufala, že se zahojí bez následků. Další zranění na rukou a nohou byla jen povrchová, ta se snad zahojí sama. Kotník snad bude jen vymknutý. Jana divoce odmítala jakoukoliv další kontrolu jejího stavu v nemocnici. Rezolutně zavrhla  i nahlášení incidentu na policii. Lenka to osobné chápala, nikomu by to nepomohlo a pro ni samotnou by to znamenalo spoustu nepříjemností. A v kombinaci s jejím aspergrovým syndromem by to pravděpodobně ani nezvládla. Už to byl pro ni náročný výkon, když pustila Lenku do svého soukromí.  A aspoň trochu s ní komunikovala a spolupracovala.

Když se konečně doma dozvěděli, co se Janě stalo, byli z toho všichni zděšení. Zvlášť Marta, které to zároveň připomnělo její vlastní podobně nechutný zážitek. A také si všichni uvědomovali, že fyzická poranění se zahojí rychle, ale co udělá v Janině případu psychika, to nedokázal nikdo odhadnout.