Vaše maminka měla malý obchod v Praze na Pankráci a Váš tatínek byl úředník, a to už stačilo k tomu, že jste se sestrou měly tzv. buržoazní původ, takže jste nemohly chodit do škol, které byste si rády zvolily. Kam jste se vydala Vy?
Když jsem v patnácti letech vycházela ze základní školy, psal se rok 1954. Bylo krátce po politických procesech a bylo také po školských reformách. Neexistovala gymnázia, protože ten název by příliš připomínal masarykovskou republiku. Naštěstí jen krátkou dobu fungovaly jedenáctiletky, a když se vysokoškolští profesoři vzbouřili, že nechtějí vyučovat sedmnáctileté děti, vznikly dvanáctiletky. Tam jsme se však se sestrou přihlásit nemohly. Moje sestra začala studovat na Střední škole společného stravování, a protože byla o čtyři roky starší, měla již přehled, co dělat. Našla mi v Podskalí Průmyslovou školu potravinářské technologie. Začala jsem tam studovat obor pivovarnictví.

Máte ráda pivo?
(smích). Ne, moc pivo ráda nemám. Ale naučila jsem se ho ve škole vařit. Zjistila jsem, že to není až tak složité, je to něco podobného jako vařit podle kuchařky. Musí to být podložené určitými znalostmi chemie a laboratorními zkouškami. Mimochodem, ta škola byla výborná, má dlouholetou tradici a je o ni zájem do dneška. Byla tam výborná sestava profesorů, z nichž nejraději vzpomínám na profesora Procházku, který nás učil fyziku. Měli jsme také úžasné profesory na matematiku. Já jsem vždycky říkala, že ti by naučili matematiku i ty lavice, v nichž jsme seděli. Není v tom nic tajemného, je to řetězec souvislostí, z něhož vám nesmí nic vypadnout. Tenhle předmět je prostě třeba umět učit.

Vy jste ale již během středoškolského studia začala natáčet film...
Ano, a proto také na svoje kantory ráda vzpomínám. Měli pro mě pochopení. Kvůli natáčení jsem čtvrt roku nemohla chodit do školy a oni se chovali báječně, když jsem dělala doplňovací zkoušky, abych mohla dostat vysvědčení. Ona ta moje kariéra začal takovou malou rošťárnou. Nebyly jsme ten den s kamarádkou připraveny na kompozici z ruštiny. Nerady jsme se ten jazyk učily a neměly jsme ho rády. Já vím, že je to rodná řeč básníka Puškina a ten jazyk za nic nemůže. Avšak připadala nám v té době nestravitelná. A tak jsme se zavřely ve škole na dámské toaletě. Ale vydržte tam čtyřicet pět minut. Zakrátko drzost překonala pocit nebezpečí a my jsme se vydaly toulat dlouhými školními chodbami. Náhle jsme narazily na neznámého muže. Myslely jsme si, že je to školní inspektor. Byl to ale Láďa Ulman, pomocný režisér Ivo Nováka, který připravoval film Štěňata. Scénář k němu napsal Miloš Forman a byla to jeho závěrečná práce na FAMU. Nebylo mi ještě osmnáct let a dostala jsem v tomto filmu jednu z hlavních roli.

Po maturitě jste točila dál...
Režisér Ivo Novák mi nabídl roli ve filmu Hlavní výhra. Když jsem ten film dotočila, pozval si mě ředitel studia Barrandov Eduard Hofman a řekl mi, že se zakládá soubor filmových herců a že mi v něm nabízí angažmá. Maturovala jsem v roce 1958 a tehdy se nastupovalo do zaměstnání na umístěnku a já měla odjet do nějakého pivovaru na severu Čech. Byla jsem moc ráda, filmování bylo pro mě jednodušší řešení.

Kdy jste začala spolupracovat s Československou televizí?
To bylo takřka souběžně s mojí prací ve filmovém studiu. Začala jsem vystupovat v různých televizních  pořadech, například soutěžním pořadu, které připravoval dr. Jan Pixa. Spolu se mnou tam začínala Jaroslava Tvrzníková a Karla Chadimová. Jaroslava Tvrzníková se stala herečkou činohry Národního divadla a Karlu Chadimovou diváci obdivovali v řadě českých filmů. Ráda vzpomínám na televizní cyklus, kdy lékař hovořil s mladými maminkami. Tehdy bylo maminkám 18 až 19 let, taková byla doba. Skvělí lékaři jim radili, jak pečovat o miminko. Setkala jsem se s výjimečnými pediatry panem profesorem Švejcarem a profesorem Procházkou. Tento program měl velký ohlas. Dělala jsem také řadu dalších publicistických pořadů. Hlavně jsem si musela hlídat, abych pro studio Barrandov natočila 40 dnů filmovacích dnů ročně, což byl povinný úvazek. Ráda třeba vzpomínám na natáčení filmu Srpnová neděle, který se dělal celé jedno léto v Chlumu u Třeboně. Krátce předtím se mi narodila dcera, měla jsem jí tam s sebou. Každý den po natáčení jsem si s ní užila krásné chvíle u rybníku Hejtman.

Ale uplynuly tři roky mého působení ve filmovém studiu a obrátil se na mě již zmíněný pan Ulman a přizval mě ke spolupráci s Laternou Magikou. Ta se právě vrátila ze světové výstavy v Bruselu a dočkala se důstojného stánku v paláci Adria v centru Prahy. V Laterně jsem strávila devět let svého života. Bylo to devět let krásné práce a velkého cestování po mnoha státech.

Zvolna jsem začala s televizí spolupracovat v roce 1965, kdy jsem absolvovala konkurz jako hlasatelka. Nastoupila jsem jako stálá externistka. V roce 1969 se Laterna Magika začala měnit v taneční divadlo a pro mě tam už nebyla žádná perspektiva. Televizi jsem na řádný pracovní poměr kývla v roce 1970. Naše spolupráce však trvala jen do ledna 1973. Požadovalo se po mně, abych se přestala stýkat s lidmi, kteří byli označeni za nepřátele vlasti. To jsem odmítla, a tak jsem musela televizi opustit. Byla to doba, kdy se přesýpaly hodnoty, prostě vykloubená doba.

Nemohla jste potom dlouho najít práci...
Téměř čtyři roky jsem byla doma bez příjmu. Pak se za mě stranicky zaručil úžasný pan Berka, který se kdysi vyučil číšníkem v restauraci mé tetičky. Působil v podniku Restaurace a jídelny Praha 5 a já díky jemu jsem mohla začít v tomto podniku pracovat jako účetní na Zbraslavi, kde jsem bydlela. Mám naštěstí ráda matematiku a jsem systematická, takže jsem to zvládla. Základní vlastnosti jsem pro to měla, ale že bych hořela k účetnictví láskou, to ne. Zůstala jsem tam až do roku 1991, protože až do té doby se protahovala moje rehabilitace. Byla jsem jednou z posledních, kdo byl z televize rehabilitován.

Do televize jste se vrátila v roce 1991...
Ano, to jsem dostala nabídku, abych provázela pořad Nedělní ráno. Byl to dobrý publicistický program, na kterém se mohli podílet i hlasatelé, a to mě bavilo. Mohla jsem si vybírat hosty které pozvu, a věděla jsem, co se jich chci zeptat. Byla jsem tam devět let. 

Ale souběžně s tím jste uváděla na rozhlasové stanici Frekvence 1 pořad Dámský klub...
Ke spolupráci mě přizval Michel Fleischmann, zakladatel Frekvence 1. Byla to tvůrčí práce, kdy jsme si mohli do Dámského klubu pozvat, koho jsme chtěli. Bylo to velmi milé a mělo to také velkou odezvu u posluchačů. Navždy zůstanu Michelovi vděčná, protože ta práce mě bavila a byla to moje první velká rozhlasová příležitost. Posluchači nás úžasně přijali a my jsme s nimi měli blízký kontakt. Byla to pro mě určitá satisfakce. Ty věci kolem televize a moje pozdní rehabilitace se vlastně nikdy nevysvětlily.

Jak hodnotíte těžké roky, kdy jste nemohla dělat svoji profesi?
Nemohla jsem dělat svoji profesi, ale měla jsem svoji rodinu a hlavně vědomí, že jsem se ničeho nedopustila, že to všechno byla jenom zvůle.

Říkala jsem si, že pro Vás, která jste nemohla 17 let dělat svoji práci, v níž jste byla výborná, jsou některé dnešní reakce k pousmání...
To ano. Víte ale, já si přeji, aby ty mladší generace mohly fňukat třeba nad tím, že nemohou lyžovat v Alpách, než aby měly takové vzpomínky jako třeba moje generace.

Co si myslíte o současné době?
Je velmi rozhádaná. A přitom my přece umíme držet pohromadě, když je to třeba, a já si myslím, že právě teď je to velmi potřeba. Ta čísla o úmrtích jsou hrozivá, a tak mi stížnosti na to, že třeba nemůžeme jet lyžovat, připadají legrační. 

Je vlastně na seniorském věku něco pěkného?
Ale ano. Můžete se věnovat svým zájmům a svým dobrým přátelům. Je dobré je mít a já je mám a velice si toho vážím. A potom, mluvili jsme o tom na začátku. Ve stáří získává člověk nad věcmi nadhled. Možná, že je to jediná výhoda stáří.