Vzácná návštěva aneb když přilétly dlouhonosky

Vzácná návštěva aneb když přilétly dlouhonosky
Ilustrační foto: Pixabay

Stalo se to už před skoro dvaceti lety. Na chatě na malém balkónku jsem tenkrát začala pěstovat v truhlících pestrobarevné petunie a později surfinie. Jejich barevnost mne lákala, a tak můj balkónek doteď rok co rok zdobí surfinie svými girlandami nebo petunie a kolemjdoucí je obdivují. Když je vlahý večer, začínají krásně vonět.

Tenkrát to byl taky jeden z  přicházejících večerů – teprve se začínalo pozvolna stmívat, nebyla ještě tma, ale takový nádherný závěr slunného a teplého dne – zkrátka „podvečer“.

Uklízela jsem věci ze zahrady a najednou mne na balkonku zarazilo takové divné, poměrně dost silné vrčení. Zastavila jsem se a šla po zvuku, který jsem nedokázala identifikovat. Znělo to jako nějaká malá cirkulárka, ovšem s hlubšími tóny. Lekla jsem se, že to jsou sršni, měli v rohu zahrady hnízdo. Pak mi zvědavost nedala – zvuk přicházel od mých petunií, se kterými jsem tehdy začínala…

Potichoučku jsem se přiblížila se strachem, že mne roj sršňů napadne. Ale co nevidím…na mých petúniích se pasou jacísi divní tvorečkové, které jsem v životě ještě neviděla ! Vypadají jako velké, ale opravdu velké můry, drží se za neustálého mávání křídel ve vzduchu jako kolibřík a svým dlouhým, opravdu předlouhým sosákem, který mne doslova fascinoval, se šťourají v mých petúniích a evidentně je vysávají ! Byli v každém truhlíku, dohromady jich mohlo být tak šest, sedm.

Ale co mne nejvíc překvapilo, když jsem se přiblížila a pozorovala je, že ten tvoreček, kterého jsem zkoumala, najednou vytáhl svůj dlouhý sosák z petunky a sroloval ho do SPIRÁLY a ulétl.

Protože jsem toužila si ho vyfotit (tenkrát jsem ještě neměla svůj „chytrej“ telefon – nebyly), letěla jsem si pro foťák, div se nepřerazila a doufala, že zastihnu ještě aspoň jednoho tvorečka a vyfotím si ho zblízka.

Našla jsem ho sedícího na vyhřáté zídce u schodů. Vinnetou by se neplížil líp než já tenkrát, zpomaleně jsem se blížila v předklonu snad milimetrovými kroky. Pořád tam seděl, jako když na mne čeká. Sedla jsem si k němu na bobek a koukali jsme si přímo do očí ! Prohlíželi jsme si doslova jeden druhého. Oči měl kupodivu veliké ! A jakoby se chtěl předvést, rozroloval a zase sroloval svůj sosák přímo před mýma užaslýma očima. Bála jsem se, aby mne to nekouslo nebo to na mne najednou neskočilo. Pozorovala jsem jeho svinutý sosáček a klepající se rukou ho pomalými pohyby vyfotila. Ale lekl se samozřejmě cvaknutí fotoaparátu a uletěl. Běžela jsem k petúniím, jestli tam nejsou ještě ti ostatní, ale nebyli. Uletěli nenávratně pryč, zmizeli. Doteď už se nikdy nevrátili (nebo možná, když jsme tam zrovna nebyli), ačkoliv já na ně tak čekala a těšila se, vyzbrojena telefonem !

Bohužel, a to mne nejvíc mrzí, jsem mohla mít z telefonu naprosto perfektní fotku zblízka nejen jeho celého, ale mohla jsem mít i jeho portrét – jeho obličejík s těma velikýma očima, kterými se na mě díval. Místo toho jsem vytvořila tenkrát jen rozmazaninu, jak se mi klepala ruka.

A tak nemám co se týká fotky nic…doma jsem pak zasedla k počítači a pátrala jsem, cože nás to vlastně navštívilo. 

A své návštěvníky jsem tak identifikovala. A zasmála jsem se sama sobě, že jsem se bála vlastně můry ! Ale byly to Dlouhonosky svízelové – motýli podobní kolibříku tím, jak dokáží rychle na místě ve vzduchu mávat křídly a zároveň pít nektar z květů. Jsou prý tažní a u nás jich žije celkem dost, dokonce i uprostřed měst. Takže je to takový český kolibřík, ovšem z rodu lišajovitých. Létají přes den a dokonce i v noci.

Kde jsou, mí petunioví noční motýli ? Kam se ztratili ? Odlétli snad do teplých krajin a zůstali tam, protože u nás se jim už nelíbilo ? Pevně doufám, že ne a že tu jsou pořád s námi někde v naší krásné české kotlině či na Moravě.

Do dneška každé léto čekám, že se u nás zase staví do „výdejového okénka“ na mé petunie či surfinie, ale zatím marně…

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
25 komentářů
Zdenka Jírová
Moc hezký článek, také mě jednou na balkoně tento tvoreček navštívil, měla jsem plný truhlík pelargonií. O focení jsem se ani nepokusila.
Elena Valeriánová
:-) Ne, opravdu nejde o mezinárodní politický význam, přesto vás ještě jednou opravím :-) Není to dlouhozubka, ale dlouhozobka. K fotkám stačilo napsat zdroj: pixabay.com. A nebo dát pouze ilustrační fotku a protože jsme tady všichni znalí práce na PC, tak kdo by chtěl, by si další fotografie našel. Tak ať se vám podaří nějaká vlastní fotka, není všem dnům konec.
Jana Hošková
Takže jsem si to zkontrolovala a omouvám se, je to skutečně dlouhozubka :-)) Chybička se vloudila, ještě že to nemá mezinárodní politický význam !
Jana Hošková
Asi jste, Eleno, přehlédla v mém článku, že tam píšu, že se mi ji nepodařilo vyfotit, a tak jsem pro ilustraci sáhla do Pixabay - tedy jsem se rozhodně nemínila chlubit cizím peřím :-) jak píšu i níže. A z Pixabay se podle pravidel prý může, jsou to fotky veřejně k dispozici. A k tomu názvu - váhala jsem mezi dlouhonoskou a dlouhozubkou - v googlu používali oba názvy, ale víc tu dlouhonosku, tak nevím...
Elena Valeriánová
Dlouhozobka svízelová, i já na ni několikrát číhala s foťákem v ruce a to jak na zahradě, tak dokonce i na Hvaru, kde se pásly na kvetoucím rozmarýnu. Marně. Obdivovala jsem "vaše" fotky, pak jsem si pozorně přečetla článek a pochopila jsem, že se tak nějak chlubíte cizím peřím. Zamrzelo mě to, protože fotky stažené z internetu se tady už několikrát řešily. Dlouhonosku mi nenašel ani strýček Google.
Jitka Hašková
Díky moc za krásu a zajímavost. Nikdy jsem o nich neslyšela.
Jana Šenbergerová
Aleno, myslela sis to dobře. :-)
Alena Tollarová
V první chvíli jsem zbledla závistí nad fotkami, protože moje pokusy vždycky skončily jen šmouhou. Ale pak jsem se zase uklidnila. Také k nám občas "český kolibřík" přiletí sosat na balkón a setkala jsem se s ním i v přírodě, ale myslela jsem, že se jmenuje dlouhozobka.
Jana Hošková
To je hezké, jak jste mi popsali všichni svá "kolibříková" setkání :-)). Byla jsem fakt zvědavá,jestli ten zážitek taky někdo měl... prý jich je tu u nás celkem dost a jsou i různé druhy, nejenom ta dlouhonoska svízelová. A pane Vrbo, musela jsem se smát, vy teda máte taky zajímavé příhody - zrovna jako já. Já nikdy nemám nic "normálního", ale omdlít a pak vidět dlouhonosky, to se mi ještě nepodařilo :-)) :-)) :-))
Marie Novotná
Moc mne potěšilo opětovně vidět tyto tvorečky. Také mi létali na muškáty, ale už je to davno. Moc hezké fotky a článek.
Jana Šenbergerová
Před lety jsem dlouhozobku viděla poprvé na muškátech v Malé Morávce v Jeseníkách, Také jsem byla nadšená, že vypadá jako kolibřík. Od té doby jsem se s ní občas setkala na různých místech na Moravě i v Čechách. Patří k mým oblíbeným motýlům. Svým vyprávěním jste mě úplně vrátila k pocitům, které jsem měla, když jsem ji uviděla poprvé. Má ráda teplo, proto je teď tak často v horkých létech k vidění. Každé setkání s ní mě potěší.
Martin Vrba
Paní Jano Hošková, pěkné vyprávění, já se Vám vůbec nedivím, také jsem na to „nalítnul“, ta krásná bestie fakt skvěle předstírá, že je kolibřík! Tak poslyšte, jak jsem prožil setkání s tímto „kolibříkem“ já. Už je to hodně let, stalo se to kolem roku 1985, se sourozenci a jejich dětmi jsme už dopředu naplánovali výlet s bojovou hrou (hledání pokladu) někam kolem hradu Karlštejna. Tehdy ještě mobily s vloženou mapou podle družic nebyly, i na obyčejné telefony se čekalo 15 let. Já myslel, že 4 dny před tím výletem vyrazím vlakem a rozmístím značky a někam zahrabu i bedničku s cukrovinkami, ale přišla do toho nějaká viróza a já ulehl do postele s vysokou horečkou. Ale děti se na výlet těšily a tak jsem se sám uschopnil a vezl alespoň ten poklad s sebou v batohu a myslel si, že ho umístím až v ten den někam pod keř. Dětem bylo 5 a 6 let – oblafnout se ještě daly. Všechno šlo dobře podle náhradního plánu, ale když jsem popoběhl v cíli kousek dopředu, abych ten poklad umístil pod keř, tak se mi tam zamotala hlava a já u toho keře omdlel. Probral jsem se až když mne bráška fackoval, bylo velké teplo a já tu chřipku nevyležel a tak se to prostě stalo. Za chvíli jsem byl už v pořádku, ale bráška trval na tom, že si musím ještě odpočinout a pak že půjdeme nejkratší cestou na vlakovou stanici a já domů a ještě do postele. Tak jsem odpočíval u toho keře ve stínu a zbytek výpravy kousek ode mne na dohled si házel tím plastovým létajícím talířem – ten byl tehdy hitem sezóny. Pak jsem nejdříve najednou uslyšel takový zvuk fr- fr – fr – fr (zvuk zmenšené helikoptéry) a a pak jsem spatřil toho kolibříka na tom keři, kde se zastavil v letu, tak jak to dělají kolibříci nebo vážky, vážka to nebyla, tak to musel být kolibřík. Když jsem se z toho vzpamatoval, že vidím v našich krajích kolibříka, tak jsem chtěl ostatní zavolat, aby to také viděli a tak volám: „Honem všichni sem – je tu kolibřík!“ Než však přiběhli, kolibřík uletěl. Děti nevěděli, že u nás kolibřík nelétá a ani jak vypadá a dospělí, aby to děti neviděly, si jen ťukali s pochopením (nedoléčená chřipka) na čelo. Pak jsme se hned zvedli a šli na vlak a domů. Nestále mne kontrolovaly pohledy dospělých. Mnoho let se na rodinných sešlostech spojilo to mé omdlení s tím, že jsem v těch mrákotách viděl už i kolibříky – a že jsem byl tedy už asi na druhé straně v ráji – ano - dělali si ze mne všichni srandu mnoho let. Žádného přírodovědce ve svých řadách nemáme – tak to trvalo léta. Teprve až asi po deseti letech jsem se dozvěděl z nějakého pořadu v televizi, že to byla ta dlouhonoska (nebo dlouhozobka). Ale to, že jsem místo Karlštejna byl na chvilku v ráji, tak to v těch vyprávěních při rodinných oslavách už zůstalo. Na zahradě jsem si později vysadil ty motýlí keře, které milují motýli, jmenuje se to Komule Davidova (Buddleja davidii), ale dlouhozobku - dlouhonosku se mi přilákat do okolí Říčan nepodařilo. Kdo ji neviděl v tom letu na místě, tak neuvěří, že fakt vypadá jako malý kolibřík. https://www.youtube.com/watch?v=yq2rDdq6ixw
Martina Růžičková
Dlouhonosky jsem poprvé viděla v údolí Hučivé Desné v Jeseníkách. Byl to pro mě úžasný zážitek. Také jsem se je pokoušela vyfotit, ale marně. Byly v neustálém pohybu. Vnučka je natočila mobilem jako video. Teprve doma jsem si vygooglila, co to vlastně bylo za tvorečky.
Jana Hošková
Upozorňuji jen, že v článku píšu o tom, že jsem se sice snažila tvorečka vyfotit, ale nepodařila se mi ani jedna fotka - takže nechlubím se cizím peřím - fotky jsou z Pixabay.
Eva Mužíková
Nádherné čisté fotky, tohoto tvorečka znám, létal na můj balkon na surfinie.
Zuzana Pivcová
Krásní tvorečkové, mně připadají jako zkřížení z ptáčků, třeba kolibříků, a exotického hmyzu. Nikdy jsem je neviděla.
Jaroslav Kolín
Dlouhonosky k nám létaly na balkon na muškáty. V posledních letech toho nechaly, asi se jim naše muškáty přejedly. Ale byl na ně pohled k nezaplacení. :-)
Daniela Řeřichová
Hezký napínavý článek. Také nás dlouhonosky navštěvovaly, aniž bychom znali jejich název.
Irena Mertová
Také je vidím poprvé. Ráda bych je viděla v přírodě...
Anna Potůčková
Tak já se s nimi zatím nesetkala. Díky za článek
--- BANNER 9 ---

Vážíme si vašeho soukromí

My a naši digitální partneři používáme na této webové stránce soubory cookies. Některé z nich jsou k fungování stránky nezbytné, ale o těch následujících můžete rozhodnout sami.

Nastavení
Odmítnout vše
Přijmout vše
Nezbytné/funkční

Jedná se o nezbytné cookies, bez kterých by nebylo možné stránky reálně provozovat. Zahrnují např. cookies pro ukládání zvolených nastavení či zapamatování přihlášení.

Vždy aktivní

Analytické

Tyto cookies se používají k měření a analýze návštěvnosti našich webových stránek (množství návštěvníků, zobrazené stránky, průměrná doba prohlížení atd.). Souhlasem nám umožníte získat data o tom, jak naše stránky užíváte.


Marketingové

Používají se pro účely reklam zobrazovaných na webových stránkách třetích stran, včetně sociálních sítí a kontextové reklamy. Jsou přizpůsobeny vašim preferencím a pomáhají nám měřit účinnost našich reklamních kampaní. Pokud je deaktivujete, bude se vám při procházení internetu i nadále zobrazovat reklama, ale nebude vám přizpůsobená na míru a bude pro vás méně relevantní.


Uložit nastavení
Přijmout vše