AŤ ŽIJÍ DŮCHODCI!

Jak blesk spadlý z čistého nebe,

spatřil jsem najednou, má milá, tebe.

Marně se unáším bláhovou nadějí,

že dobrou večeři máš, drahá, raději.

Sexit se nebude, toho jsem prost,

stáří mě přepadlo, jak nezvaný host.

S mládím cos odešlo a já mám vztek,

že zvládnu v pohodě jen vřelý polibek.

V restauraci večeře zažene zklamání.

Ať žijí důchodci, vše je přec před námi.

DŮCHODCOVSKÉ NOKTURNO

 Na stinném břehu jezera,

strach mě sevřel jako kleště.

Pryč bylo kouzlo večera,

když mi řekla, že chce ještě.

ANO

Každému je všeobecně známo,

že dítě nejdříve se učí říkat ANO.

A hodně, hodně času uplyne,

než autority konečně dovolí říci – NE!

A na svět dívá se a informace žádá,

do svého vědomí si všechna první skládá.

Když osud člověka naposled vyzve k tanci,

sotva, že dostane ještě čas na bilanci.

A všechna poprvé jak mementem se vrací,

aby zas zmizela, jak nebem tažní ptáci.

Nebe se rozzáří, čas uhasne ti rázem

a zcela jedno je, zda moudrý jsi, či blázen.