Řád a pořádek

Mám ráda ve svém životě řád. Svým způsobem mě uklidňuje. Řád ve smyslu denní režim i způsob života. Nemám ráda nečekané změny, nejsem dobrý improvizátor. Potřebuji se na novou situaci připravit. Řád jsem měla, když jsem chodila do práce. Přesto jsem odešla dobrovolně do předčasného důchodu. Od té doby si ho vytvářím sama.

Řád je pro mne něco jiného než pořádek. Na rozdíl od práce nejsem na pořádek perfekcionista. Velmi se mi líbí Horníčkův výraz „malý přehledný nepořádek“. Ve svém bytě na první pohled pořádek mám. Ale ne takový ten sterilní. Říkám tomu „s povrchu pryč“. (Tak jsme se kdysi učili psaní předložek s/z. Dnes už je „s“ vnímáno jako zastaralé.)

Když jsem se doma učila na zkoušky nebo pracovala hlavou, musela jsem mít kolem sebe pořádek. Věci, které by nebyly na svém místě, by mě rozptylovaly.

Také se říká: „Pořádek je pro blbce. Inteligent zvládne chaos.“ Toto vtipné rčení si nejspíš vymyslel někdo méně pořádný.

Můj oblíbený spisovatel Gabriel Laub napsal mj. knížku satir „Unordnung ist das ganze Leben“ („Nepořádek je celý život“). První kapitola má název „Nepořádek je také pořádek“. Kousek z ní jsem vám přeložila:

„Jak známo, pořádek je poloviční život. To znamená, že nepořádek je druhá polovina života. Protože není možné mít současně pořádek a nepořádek, tedy celý život, musí se člověk rozhodnout pro jednu z polovin.

Pořádní lidé to mají snadné – nemusí dlouho přemýšlet; zvolí si samozřejmě pořádek. My, kteří svou podstatou nebo na základě výchovy nejsme příliš pořádní, si musíme dobře rozmyslet, co by pro nás bylo výhodnější. Rozhodnout se pro to, co by nám dalo míň práce. Názor, že pořádek šetří čas a práci, je široce rozšířený, avšak pravdivý jen zpola. Samozřejmě, že pořádek šetří čas, když všechny věci jsou na svém místě a člověk je nemusí dlouho hledat. To ovšem platí pouze v případě, že pořádek tu již je – tedy, když se nepočítají ty hodiny práce, které byly do jeho vytvoření investovány. … Já jsem se kdysi dávno rozhodl pro druhou alternativu. Možná proto, že jsem optimista a stále doufám, že práce se udělá sama od sebe“ (Laub, G., s. 7-8).

Jsem zvědavá, jak to má se řádem a pořádkem Jenda. Trochu to vím. Byt má uklizený vzorně. Ale třeba na sebe ještě něco prozradí. A co vy?

Literatura: Laub. G. (1994): Unordnung ist das ganze Leben. Satiren. Frankfurt/M; Berlin: Ullstein.

Foto: autorka

Řád, neřád, pořádek, chaos. Tyto pojmy jsou příliš relativní a každý z nás si může představit pod nimi něco jiného. Nemohu tvrdit, že se můj život řídí jakýmsi řádem. K tomu jsem se bohudík zatím nedopracoval. A těžko to už doženu. A ani nechci. Můj život je spíš ovlivněn dlouholetou životní zkušeností, zvyky, okolnostmi, které přicházejí a zase odcházejí, i mým vnímáním světa.

V našem životě vládne přesto určitý řád. I když si to většinou nechceme přiznat. Říkáme si - jsem přece osobnost a života řád si určuji sám. Jo, houby sám. Neustále nová a nová společenská pravidla a zákony vytváří jakýsi neviditelný řád, obecně platná pravidla, která naše životy řídí. Ať chceme, či nechceme. Skvělý brazilský spisovatel Paulo Coelho v jedné své knize píše:

„Všechen ten chaos v našem světě pramení z přemíry pořádku - společnost má stále víc pravidel a zákonů na obcházení těch pravidel - a nových pravidel na obcházení těch zákonů … a lidé se pak bojí vybočit z toho neviditelného řádu, který řídí život všech.“

I anglický, dnes už nežijící, spisovatel Terry Pratchett, vnímá tento stav podobně. Píše:

„Chaos vždy vítězí nad řádem, protože je lépe organizován.“

A tak z přemíry řádu vzniká paradoxně chaos. Neřád. Proto je třeba veškerý takový řád světa brát s určitou rezervou.

Někdo ovšem povýšil na svůj životní řád improvizaci. V určitých momentech života je potřebná. Nelze na ní ale stavět náš smysl života. Když přemýšlím, do jaké kategorie se mám zařadit já, jsem na pochybách. Striktní dodržování nějakého životního řádu mi totiž vůbec není vlastní. Mým životním krédem je spíš svoboda. Zejména svoboda myšlení i svoboda tvůrčí. To je zásadní zejména v dnešní době, která nám vnucuje převážně jednotný způsob myšlení a vnímání světa.

Před časem mě pobavila jedna redaktorka poezie, na velmi frekventovaném literárním serveru, kam jsem vkládal své básně, povídky i glosy. V komentáři pod mojí vloženou básní jsem objevil její přepis i s návodem – Tak takhle by měla báseň vypadat. Pobavilo mě to.

Ctím autorskou licenci i svobodu. Nemusí se mi to líbit, ale jen proto nepolezu autoru do hlavy a nebudu mu diktovat, jak má psát. Byla to také moje poslední aktivita na onom serveru.

Ale teď se vrátím zpět k našemu tématu. Já a Věrka máme na pojem "řád – neřád" mírně odlišný názor. Pokud by ten názor byl totožný, nebylo by zase o čem psát. A proto chvála různosti. Vede nás totiž k diskusi. A já mám podobné diskuse moc rád.

Souhlasím s Věrkou, že zaměstnání je pro nás určitým řádem. Nelze ho však vnímat dogmaticky, velká míra improvizace je zde nutná. Záleží ovšem na tom, jakou pozici v zaměstnání člověk zastává. Zkusil jsem si obě strany. A snad jsem uspěl v obou.

Souhlasím i s názorem, že řád a pořádek jsou pojmy zcela rozdílné. Leda, že pořádek v bytě člověk zahrnuje do svého vnímání světa. Tedy do jeho řádu. Nepořádek v bytě nemám rád. To mě naučila moje matka a jsem jí za to vděčný. Ale neberu to nijak fundamentálně. Byt mám velký, a tak je třeba ho občas i uklidit. I když jsem v něm sám.

Ale abych se zase tolik nevytahoval. Nedávno jsem zjistil, že mám ve svých textech, uložených na různých místech v počítači, docela binec. Řečeno ještě slušně. V momentě, kdy jsem začal ztrácet orientaci, co kde je, co je zálohované a co není, jsem se pustil do klopotné práce. Mohu čtenáře ujistit, že daleko raději vezmu lux a uklízím, daleko raději vytírám, i když mne u toho bolí záda, než udržovat pořádek v počítači. Uklidňuje mě ale vědomí, že v této oblasti činnosti nejsem zřejmě sám. Texty jsou srovnané a zálohované, a tak mohu s klidným svědomím začít dělat nový binec.

Když se ale zamyslím nad způsobem svého seniorského života, musím si přiznat, že je v něm přece jen jeden faktor, který jsem povýšil až na řád. Na řád s velkým Ř! A do toho řádu mi nyní až neurvale vlezl koronavirus a ochranná vládní nařízení. Pravidelné návštěvy Věrky byly až doposud nedílnou součástí mého vnímání jakéhosi řádu. Příjemného řádu. Opakujícím se pravidlem. Vnímání přítomnosti blízkého člověka, vzájemný dialog při sklínce střiku, výlety do přírody, plánování společných literárních akcí, to vše nám zatím osud vzal.

Přemýšlím, jestli je tento text glosou, nebo spíše osobní zpovědí. Ale asi obojím.  Vždyť osud z našeho řádu vyrobil neřád. Tak to koukej, osude, zase pěkně vrátit zpátky. Kruci, vždyť toho zase nechci tolik!

Foto: autor

Autoři: Věra Ježková a Jan Zelenka