„Dědo, proč prší,“ pozvedá zrak k vedle mě stojícímu chlápkovi, řekl bych tak šedesátka, něco kolem stopětasedmdesáti, trochu nadváha.

„Víš, Luděčku, to je v přírodě tak udělané, že na vodičku v moři, v řece a třeba v rybníčku svítí sluníčko, ta vodička se změní v páru, ta pára stoupá do nebíčka a tam se z ní stanou mráčky. No, a když je v mráčcích té páry moc, zase padá dolů jako vodička. No, a to pak třeba leje jako z konve a my jsme celí mokří, viď, ha ha ha.“ Luděčkův děda je evidentně sám se sebou velmi spokojen, bleskne kolem sebe pýchou nadívaným pohledem a něžně upraví kulicha na Luděčkově zvídavém čelíčku.

„A sakra,“ zazní mi v duchu, „předek vysvětlovatel neboli obětavý pečovatel o inteligenční rozvoj vlastního potomstva!“ Mám chuť vzít ho kolem ramen a říct mu, ať neblbne a neklade sám na sebe pasti, ale dialog v kodrcání tramvaje už běží dál.

„Dědo, teta Anička má nohy jako konve, říkala to mamince. Taky jí z nich leje?“

„Víš, Luděčku, to se jen tak říká, teta Anička moc pracuje, bolejí ji z toho nožičky a otečou jí a pak se právě říká, že jsou jako konve plné vodičky. Ale žádná vodička v nich není.“

„A co jí z nich teda leje, dědo?“

Vím, že je hotovo! Past scvakla, predátorovy mlíčňáky se zaryly do těla oběti, na útěk je pozdě. Děda samozřejmě stále žádné nebezpečí netuší.

„Tetě Aničce se nic z nožiček neleje, Luděčku, jenom někdy jí teče krev, když si třeba odře kolínko jako ty, pamatuješ,“ poctivě pracuje zodpovědný děd.

„Je krev mokrá jako vodička, dědo?“

„Je vodička mokrá i uvnitř, dědo?“

„Může lejt jako z konve krev, dědo?“

„Pro rány egyptské,“ říkám si, „ten mu dává masáž!“ Kmet ale bojuje jak lev, odpovídá, loví v kontejnerech dávno zapomenutých informací, chrlí zdrobnělinky, krabatí čelo. Jen jeho zrak jako by zvolna ztrácel světlo. Luděček se snajperskou neúprosností pálí dál.

„Dědo, a když svítí sluníčko na krev, tak je z ní taky pára?

„Dědo, a když budu hodně pracovat, taky budu mít nožičky jako konve?“

„Dědo, a kolik je v nebíčku mráčků?“

„Víš, Luděčku, někdy je v nebíčku hodně mráčků a někdy je přece nebíčko celé modré a není tam žádný mráček. To si vždycky říkáme, jak je hezky, viď. “

„A proč někdy v nebíčku nejsou mráčky, dědo?“

Zachycuju dědův letmý pohled volající o pomoc, ale uvědomuju si, že jsem blbec a srab. Blbec proto, že fakt validně nevím, proč někdy nejsou na nebíčku mráčky, srab proto, že nezasáhnu a třeba nepronesu hlasem velikým: „Pro slepičí kvoč, milej Luděčku, a teď už hergot koukej sklapnout pusinku!“

Děda se ještě se pokouší o docela kvalitní fintu:

„Až budeš chodit do školičky, Luděčku, všechno se tam budete učit. Paní učitelka ti všechno řekne a ty mi to pak budeš doma vyprávět. Těšíš se do školičky, Luděčku?“

Luděček chladnokrevně vrací úder: „A ty jsi chodil do školičky, dědo? A byla tam paní učitelka, dědo?“

Pro mě finito, musím okamžitě z téhle zapeklité tramvaje ven! Na cigáro. Mám přece jen nějakej ten smysl pro starochlapskou solidaritu a nesnesu přihlížet, jak si mrňavá šelma luděčkovitá krájí vlastního prapředka k svačině. Zavinil si to sice sám, přesto bych mu rád pomohl. Ale copak jsem meteorolog, hydrolog, hematolog, znalec biblických textů nebo snad dokonce paní učitelka?

Tomáš Polák