Zahálení, lenošení, nicnedělání, povalování, flákání. Zahálka je zřejmě činnost všeobecně rozšířená a oblíbená, když jsem objevil ve slovníku synonym tolik různých obdob tohoto pojmu.

Pojem „zahálka“ je všeobecně vnímán jako negativní. Nejrůznější psychologové s varovně zdviženým prstem nás nabádají – jen žádné zahálení! Milý seniore, pokud trpíš pocitem osamění, snaž se být co nejaktivnější. Překonej sebe sama a hurá ven. Za zábavou, divadlem, do kina, do muzea, na výlet, do posilovny, do bazénu, skoč na bicykl nebo běhej. Anebo doma skládej puzzle, lušti křížovky, sázej kytičky nebo koukej na nic neříkající televizní seriály. Jenom ne zahálet. To je skoro trestné. Někteří dokonce navrhují koupit si audioknihu a poslouchat příběhy. Takové, až násilné nucení do něčeho nemám rád.

Když jsem sledoval téma zahálky či aktivity na webu, zjistil jsem, že mnozí tito rádcové jsou vesměs mladí lidé, kterým seniorské problémy zatím nemohou říkat vůbec nic. Holt, tak se to učili na školách a tak to i prezentují veřejnosti. V obecné rovině mají pochopitelně pravdu a mnozí lidé jejich rad nadšeně následují. Problém pro mne je ale v tom, že já chci dělat to, co právě teď dělat chci, bez ohledu na všechny ty moudré rady. Tedy se třeba jen flákat. A aktivní být jen záchvatově.

Při surfování webem jsem ale jednou narazil na titulek – Naučte se zahálet. S chutí jsem se do něj začetl. I přesto, že takovou činnost se učit nemusím, neboť ji praktikuji ve svém pokročilém věku již skoro profesionálně.

Současná pandemická situace nás upoutala většinou k televizi, počítačům nebo ke čtení, přátelit se známými se příliš nemůžeme, a tak náš mozek vstřebává až moc informací, které jsou nám většinou k ničemu. A unavený mozek nás začne najednou vybízet třeba k válení se na gauči. Proč ne? Nevzpírejme se tomu. I při tom válení se na gauči mozek kupodivu pracuje. Ale jinak. Není ve stresu a není ani vyloučeno, že si spojí různé stopy ve své šedé kůře a vyprodukuje nějaký náhlý geniální nápad.

Psychologům se to radí – aktivita a zase jen aktivita. Usilovné běhání v kolečku aktivity však nemusí být vůbec pro nás produktivní, ale může být i nepříjemné, ba nezdravé. Vše musí být vyvážené. A proto – zahálce budiž chvála.

Kolikrát je lepší, sednout si někam venku na lavičku, koukat se na svět nebo jak si hrají děti na pískovišti a poslouchat štěbetání ptáků. A učit se zahálet.

 foto: autor

Když mi Jenda poslal své zahálkové zamyšlení, zajásala jsem. To je ono! To je něco pro mě. Souhlasím se vším, co napsal, a nemá cenu, abych se opakovala.

První, co mě při čtení napadlo, bylo mé dětství. Rodiče mě vychovávali tak, že musím pořád něco dělat. Nicnedělání bylo káráno. Byla jsem líná. Vydrželo mi to dlouho do dospělosti. Dost pozdě jsem dospěla k tomu, že si můžu dovolit nic nedělat. Nemyslím o dovolené, během té to bývalo dovoleno.

Hned jsem si také uvědomila, že slova zahálka a zahálet téměř vůbec nepoužívám. Ne, že bych se těmto příjemným neaktivitám nevěnovala. Prostě je nemám ve svém aktivním slovníku.

Napadla mne otázka, zda je zahálka odpočinek. Odpočívat se smí. Ovšem raději aktivně. Pokud ano, může být zahálka také aktivní? To by ovšem bylo v rozporu s tím, co píše Jenda.

Ke slovu zahálet jsem našla tato synonyma: lenošit, povalovat se, být nevyužit, ležet ladem. Další konkretizace uvádí u slovesa ležet na prvním místě synonymum odpočívat. A máme to! Zahálet může znamenat i odpočívat. A naopak. Moc se mi  ale líbí představa, že, jsouc občas nevyužita, ležím ladem.

Takže, užívám si zahálku podle libosti a všechny výzvy k aktivitám s úsměvem přehlížím. Jestli to ovšem nevadí, když jsem zaregistrována na portále pro aktivní seniory.

 foto: archiv autorky

Autoři. Jan Zelenka a Věra Ježková