Ano, ono se to dobře říká, ale ze země se vstává špatně, alespoň mně určitě. No, je pravda, že chodím celkem dobře, i když mi neoperované zůstalo jenom jedno koleno. No, to víte, že se ho snažím šetřit, protože na další operaci už se necítím. Jo, chodím dobře, ale nesmím upadnout na zem, protože sama totiž nedokáži vstát.

Dávám si tedy velký pozor, ale znáte to. Dávám si sice velký pozor, ale špatně šlápnete nebo se vám zamotá hlava a už ležíte. Ležíte jako velký brouk na krovkách a čekáte na nějakou pomoc.

To se mi stalo nedávno. Šla jsem s pejskem na procházku, a nevím, jak se to mohlo stát, ale zamotala jsem se do vodítka. A plesk, už ležím v celé své ne nepatrné hmotnosti. Pejsek se udiveně tváří a diví se asi proč nepokračujeme v procházce. Pak si ke mně přilehne, protože si  možná myslí, že máme odpolední odpočinek jako doma na gauči. Ležím jako pytel a přemýšlím, co budu dělat. Telefon s sebou jako vždy nemám i když mi rodina vtlouká do hlavy, že ho nosit musím, právě když třeba nastane nějaká  moje neobvyklá příhoda. Ležíme tedy s pejskem za kostelem na trávě, která v této době je ještě opravdu dost studená. Nikde nikdo nejde, až se najednou objevila taková mladá dívenka. Snažila se mě na nohy postavit, ale nešlo to, protože jsem na ni byla moc těžká. Poprosila jsem ji tedy, jestli by někoho nenašla a nepřivedla mi ho na pomoc. Podařilo se jí přivést takové dva silné chlapy a ti mě docela v pohodě postavili na nohy. Ale rychle odešli, protože asi někam spěchali. Už je nezajímalo, jestli se rozejdu.

Na chvíli jsem o tom přemýšlela a pak jsem nohy a celé tělo donutila dojít domů. No, celkem to dopadlo v pohodě, ale pak jsem se zasnila a vzpomněla si, že když jsem jako mladá upadla na chodníku, tak mě jeden sympatický muž donesl v náručí až domů.

No, to už opravdu nehrozí. Ale lidičky, dokud stojím na nohou, nebo mě někdo hodný zvedne, tak je to fajn. Prostě na zemi nezůstanu.,