Dobrá zpráva zní: V sedmdesáti jsou lidé stejně šťastni jako byli ve dvaceti. A v osmdesáti jsou dokonce ještě šťastnější. Přes všechny nemoci a trápení, které vysoký věk přináší, je to tak. Na tomto závěru se překvapivě shodují různé týmy vědců, které na toto téma dělají výzkumy. Odložme na chvíli pochybnosti, které podobné zprávy o výzkumech všeho druhu v logicky uvažujících čtenářích vzbuzují. Tohle je vážně zajímavá věc. "Existuje spousta mýtů o štěstí, například ten o těžkém období dospívání nebo o krizi středního věku," říká Ivo Toman, úspěšný školitel manažerů a autor řady knih. Jeho knížka Štěstí na míru se stala bestsellerem a i ti největší kritici podobných návodů na život při ní zbystří. Toman rád bourá mýty. "Jeden z nich je, že věk má vliv na štěstí. Pravdou je, že na něj moc velký vliv nemá," tvrdí.

Nejčastější důvod k depresím: ztráta partnera

"Neplatí to bohužel pro každého. Proto známe i mrzuté dědky a protivné stařeny. Deprese postihuje až patnáct procent starých lidí. Mnohé případy deprese ve vysokém věku však nezpůsobuje stárnutí, ale netečnost, bolest, vedlejší účinky léků, společenská izolace a zejména ztráta partnera. Máte-li však dost přátel, můžete se těmto zhoubným následkům vyhnout," vysvětluje.

Každý si představuje, že poslední část svého života stráví příjemně. Cestováním, koníčky, klábosením s přáteli na pěkné zahradě, hrou s vnoučaty a podobně. Ovšem o tom, zda se nám to podaří, rozhoduje, jaký jsme vedli život před tím. Přesněji, jaký jsme k němu měli postoj.

Zajímavý pokus v tomto směru dělali američtí vědci, kteří celý život zkoumali dvě stovky zdravých nadaných studentů z Harvardovy univerzity. Tým je sledoval na studiu, po něm, ve středním věku i ve stáří. Každých pět let podstupovali prohlídku, vyplňovali dotazníky, mluvili s psychology. Na projektu se střídali vědci dvou generací. Závěr studie je jasný: Ti, kteří byli ve dvaceti optimisticky naladěni, zůstali optimisty i ve stáří. Pesimisty daleko dříve postihly nemoci. Pěkné stáří měli ti, kteří byli schopni postoje k životu, který psychologové nazývají obrana. Prostě to, jak byli schopni se vypořádat s maléry. Takže paradoxně byli šťastnější a vyrovnanějí kupříkladu lidé, kteří jednou v životě zbankrotovali, prošli těžkou nemocí, zažili rozvody. Tyto negativní události na ně neměly vliv, protože se proti nim vnitřně dovedli bránit. Naopak jiní, jejichž život byl vpodstatě příjemnější a jednodušší, byli ve stáří mrzutí. Nadávali na politiku, na mladé, na všechno.

Kdy je líp? Po padesátce!

Všechny výzkumy na toto téma shnují poznatky v grafu, který vypadá jako písmeno U. Nazývají ho Mezinárodní křivkou nálady, která prý vyjadřuje, jak jsou spokojeni v různém věku obyvatelé Západní Evropy, Asie, Austrálie a Ameriky. A největší propad, tedy období, kdy se lidé cítí nejméně šťastni, je ve věku těsně před padesátkou. Takže, pokud se právě někdo v tomto období nachází, nezbývá mu nic jiného, než si optimisticky uvědomit, že už bude jenom lépe.

"Mladí lisé si obvykle spojují štěstí s budoucností," píše Ivo Toman ve své knize. "Pak hladina štěstí zvolna klesá. Dna dosahuje většinou mezi šestačtyřiceti a padesáti lety, kdy jsou silné pocity úzkosti a zklamání. Pak se křivka překvapivě opět zvedá. Starší lidé spojují štěstí většinou s klidem. Mnozí jsou pak v sedmdesáti, pokud jsou zdraví, stejně šťastni jako ve dvaceti."

Sedmdesátiletá Ilona z Opavy by tato slova mnohla podepsat, její životní příběh je jasnou ukázkou. "Když mi bylo osmačtyřicet, odešel můj manžel za jinou ženou a já se psychicky zhroutila," vypráví. "Děti se odstěhovaly a já měla pocit, že život končí. Navíc se mi v té době měnila postava, tloustla jsem, zhoršila se mi pleť i vlasy. Byla jsem stará otrávená paní. Pak jsem si našla novou práci, nové přátele, nové koníčky. Vypadám lépe než tehdy a vnitřně se cítím skvěle, lépe, než když jsem byla mladá. Dříve jsem se pořád s někým srovnávala, snažila se někomu vyhovět. Teď jím, co chci. Jezdím, kam chci. Oblékám si, co chci. Je mi jedno, co si kdo o mně myslí, protože si říkám, že o sedmdesátiletou bábu se už přece nikdo nezajímá. Krásný věk," vypráví se smíchem.

Podobné pocity popisuje i pětasedmdesátiletý Slavomír z Ostravy. "Mám pocit, že jsem se vnitřně uklidnil. Je mi jedno, jaké má soused auto či hodinky, dříve jsem si toho všímal. Byl jsem typ, který se žene za úspěchem a penězi, což v době socialismu obnášelo mnohé stresy a ústupky. Za mnoho věcí se teď stydím a vím, že už bych je nedělal. Jenže k tomuto nadhledu jsem došel až pozdě. Nelituju, ale jsem rád, že mám konečně jasno," vypráví.

Starší lidé jsou klidnější

Ivo Toman shrnuje důvody těchto pocitů jasně: Starší lidé jsou klidnější, protože už nemají velkou zodpovědnost. Naučili se poznat úmysly druhých, takže se umí vyhýbat hádkám a stresovým situacím. Snížili svá očekávání, přijali svá omezení. Navíc se s věkem snižuje to, jak jsou naše pocity intenzivní. Sedmdesátníci se už neumí bláznivě zamilovat jako ve dvaceti ani rozčílit kvůli úplné hlouposti. Nelítají v pocitech z extrému do extrému. A to všechno vede k pocitu štěstí.

Vzpomeňme si na to tedy pokaždé, když budeme slyšet o nepříjemnostech provázejících stárnutí.